POCHYBNÁ TYKADLA BEZDRÁTOVÝCH SÍTÍ

Zpochybnit nezpochybnitelné je úlohou kreativní skepse...

Sociální platformy interaktivního sdílení se jeví jako velice efektivní z hlediska celostní druhové mutace. Bohužel je nutné konstatovat, že jsou v dnešní době příliš závislé na velmi primitivním stupni elektronických technologií.

Přesně takto:

Je žádoucí i nezbytné vědecky a experimentálně analyzovat dění čapkovsky, karafiátovsky či sekorovsky viděné jako „Ze života hmyzu“, coby sociobiologický a patogenní fenomén „hmyzovatění lidského“, nejen tudíž jakožto izolovaný jev výhradně dramatický.

To tzv. nietzscheovské „příliš lidské“ - pravděpodobně funguje výhradně do maximálního počtu dvouset až tříset vzájemně hierarchicky komunikujících jedinců, potom dochází k postupné degradaci tj. animalizaci a "stádovatění".

Při exponenciálním růstu na magnitudo planetárního zrcadla - blížícího se výskytu statisíců, miliónů a miliard jedinců - dochází ke katastrofické a chaotické destrukci nejen autenticity, ale i „svojství". Živočišný druh přechází z animálního stadia do stadia anonymního hmyzího společenství (zejména pozorovatelné na chování druhů přemnožených lidských, holubích či potkaních jedinců v městských aglomeracích).

Interkomunikativní elektronické sociální sítě snad naznačují východisko, rovněž "vzkazy" v signální sféře korporativní propagandy (v české kotlině nedávné přimalovávání tykadel nebezpečným jedincům, ohrožujícím druhovou existenci).

Instituce druhově sdíleného vědomí, která je pozorovatelná jako gregarismus u ptačího hejna nebo stáda vyšších obratlovců, dosti primitivně označovaná jako telekomunikace, telepatie atp. – je však v případě evoluce lidského druhu vytlačována a překrývána smyslovými extenzemi prostřednictvím jednostranného vývoje mozku a ruky, přesněji výrobou a aplikací nástrojů, jak pazourkovou industrií, tak i rozvojem instrumentů především řeči a jazyka. Tyto instrumenty celý proces svádějí do kanálů simplicistního a symbolického reinterpretování sociálně konstruované druhové reality a zkušenosti kulturní manipulace s ní.

CO NEJPEČLIVĚJI CENSUROVÁNO SE SVOLENÍM ÚSTŘEDNÍHO VÝBORU Komunistické strany bratrské Číny, nejmenované partaje modrých strak a Theophila Opatrného, generálního censora konzistoře Patafyzického kolegia v.r.

Josífek Kobů, imperátor, diktátor a velký lingvista - v časopise pro děti z let padesátých,

nositel posmrtných Čestných tykadel Červeného Lva

Eufemisticky vyjádřeno: po pachové stopě zůstala jenom pachuť, energetika čichové paměti je oslabena natolik, že skutečnost je fixována výhradně vizuálně. Haptické schopnosti zůstávají jen jako omezené u sociálních menšin, spíše deklasují, nežli přispívají k plné integraci.

A chuťové či čichové mohutnosti staly se takřka komunikačně zanedbatelné.

Sice v řeči zůstávají ve sděleních typu: tohle mi není po chuti, jak nechutné, toto mi nevoní - a tak podobně, žel v přeneseném významu. Uplatňují se jen ve sféře erotické a sexuální, kdy pach partnera či partnerky je důležitý. To je ovšem atavismus, na nějž stačí pořádná rýma a hlenem ucpaný nos. Jak nechutná informace…

Ustavičně jsme nuceni se vyjadřovat artikulovanými zvuky či vizuálními sděleními, sluch a zrak jsou dominacemi, zbylé smysly jsou beznadějně zaslepovány.

Přitom je tu evidentní klam.

Politické aktivity a dění kupříkladu jako sofistikované komplexity by měly být vyhrazeny vyšším řídícím sférám naší inteligence a intelektu. Měla by tu fungovat mnohem vyšší schopnost prekognice nežli je třebas vyžadována u řidičů motorových vozidel. Myšlena je předvídavost kritických situací při rychlých změnách vnějších i vnitřních podmínek interagujících systémů, například: únava řidiče, změny atmosférických stavů – vlhká a kluzká vozovka, soumrak, hustota dopravního provozu a tak dále.

U politických aktivit nikdo takovéto schopnosti neočekává a ani nepožaduje, neboť jsou rovny schopnostem šamanským a mají vykouzlit průtrž mračen na vyprahlé poušti.

Blábolí se cosi o volebních obdobích, volbách a tak dále, ale to jsou sociopatologické mátožné a zmatečné konvulze naprosto nekontrolovatelných a neověřitelných jevů a procesů.

Tak jako u básníků, ani u politiků se nedočkáme nějaké komplexní odborné přípravy. Ta je často na závadu. Úspěšní bývají zhusta šarmantní charismatičtí senzibilové, schopní vycítit příležitost a chopit se jí s plným nasazením vlastního ega. To je však velice nebezpečné, nikoliv tak v případě poezie jako spíše politiky a řízení státu, společnosti atd.

Nářky na vznik mafií, lobby či takto označovaných zájmových uskupení jsou zavádějící.

V hmyzím světě není etického momentu. Zkuste obvinit kudlanku nábožnou z evidentní bestiality či božského skarabea - hovnivála z korupce.

Etický moment, morální kodexy – to vyplývá z kantovské osobnostní přísnosti, pokud abstrahujeme od teologie. Jinak však jde o sociální momenty výrazně náboženské a ideologické. V dobách deklarovaného soumraku model, ergo ideologií či náboženství se pak nelze divit všeobecnému zvlčení a zvlčilosti davů i vůdčích jedinců. To je jev vyplývající z nastaveného konstruktu sdílené reality. Doslova: visí to ve vzduchu a je signalizováno – urvi, co stihneš, chop se příležitosti. Pošetilci v Bruselu i jinde – to nazývají konkurenceschopností.

Každému dojde, že tu nejde o pouhé nastavování žebrácké misky, obrazně řečeno či o postávání někde na rohu a nabízení tkaniček do bot či výtisku nějakého časopisu.

Jde tu přece o celospolečenské sebeprosazení vlastní hodnoty, nabídnutí vize, která uhrane.

Její cena je překryta iluzí imaga, podobně jako v hmyzí říši.

Například politik vám své služby spíše vlezle vnucuje, nežli nabízí zcela jinak.

Co se vyklube z jeho slibů, až obdrží váš souhlas se většinou ukáže být klamem šejdířského imaga.

Zkrátka vás bezostyšně znásilňuje formami stupidní a prolhané mediální propagandy, což je zcela legitimní. Mediální masáž znevolněných davů je základním předpokladem úspěchu.

Bohužel i v těch lepších případech, které kloužou po hraně cti do prohnanosti.

Nemravná a neetická je celá nastavená a zbastlená struktura society, nikoliv jen vyjmuté a izolované jevy.

Alespoň v námi sdílené hmyzí populaci…

A v tomto ohledu jsou vysoké dávky skepse i pesimismu faktory terapeutickými a konstruktivními.

Erb autorových předků z matčiny strany - zemanů Chrtů ze Rtína

Vítejte ve Starém světě

Fascinující je, že v době, kdy se celý svět západní civilizace zmítal záchvěvy finanční a sociální krize, v české kotlině se odehrávalo hoggarthovské drama z "džinové uličky". Chvílemi to působilo dojmem, jakoby bylo na informace z okolního světa uvrženo jakési pomyslné embargo. Možná tomu tak bylo a snad je i dodnes, ale určitá malost a izolacionismus je vlastní všem kmenům a národům, i těm větším s imperiálními ambicemi.
Jakoby však nad tou touhou působit na osudy bližních i světa stálo cosi démoničtějšího. Touha upadat do polovědomých a bezvědomých euforií a pomíjivých extází, zbavovat se tíže šedivé všednosti stimulací různými podpůrnými prostředky, jež nás vracejí kamsi do stavu prapůvodního.
A tak sníme ve virtuálních zákoutích podivných slepých uliček labyrintu, jímž je svět vezdejší, jenž nám byl při narození, jakoby mimochodem, darován, nadělen či přidělen.
Často podivné klamné sny a svoje vidiny sdělujeme těm, kteří jsou ochotni nás sledovat na podivných poutích bludištěm, naslouchat našim přeludům a dělit se s námi - o podobné prožitky a cenné zážitky i zkušenosti.
Ten nezdolný optimismus mne nepřestává fascinovat...

A Karkulka nás nakonec nechtěně zavede i do nejbližší sousední galaxie, - - - leč najít cestu zpátky domů nebude jednoduché...

Mystérium středního stavu a nomáda

Motto: „Nomádi však putují planetou: houfně v kontejnerech napůl udušeni, ale též individuálně v luxusních kabinách soukromých letadel.“

(úryvek z kapitoly Mystérium střední třídy)

Jak předesláno trojiční systém myšlenkových konstruktů má překonat dialektickou rozpornost. Polarizace do navzájem se doplňujících syzygií umožňuje našemu uvažování modelovat napětí v energetických polarizacích, což je determinováno již samotnou viditelnou podobou světa přírody.

Kontinuita tělesně omezeného existování je však vetkána do kauzálně chápaných kompozic bytí, jež překračují pouhou pomyslnou lineárnost uzamčení v jednolitosti prostoru a času.

Přírodní svět spíše hérakleitovsky plane, nežli se jeví jako krystalicky tuhnoucí kolem os bytí, jež si nárokuje naše představivost, která je současně fascinována i šokována děsem z pomíjejícnosti fenoménů, kdy třpyt tvarů mizí spolu s vytrácejícím se světlem rozumové reflexe.

 

Mysteriózní sociální konstrukt střední třídy jako ideální mezivrstvy v sociálním i politickém smyslu má tedy funkci jakéhosi pomyslného jazýčku na vahách skladby lidské společnosti.

Má zajistit jakousi stabilizaci předjednaného řádu především v ideologických scénářích politických systémů západní civilizace, kde by měl vyloučit extrémy imaginované „orientální“ totality deifikací idealizovaného řeckého demokratického modelu antického maloměstského státu, kde doslova každý občan znal každého.

Lze nadsadit, že střední třída tu reprezentuje hobbesovského Leviatana, tisícihlavého kolektivního egregoru střežícího planoucí pyramid demokratického konstruktu, jak je ostatně dodnes vyobrazeno na dolarových bankocetlích. To je ostatně dávný ideál iluminátů a svobodného zednářství, dnes ovšem velice naivní a riskantní. Je obraz stejně tak vyprázdněný jako pojmový kontejner jakéhokoliv jiného druhu, třebas i padlých totalit sklonku minulého tisíciletí, které použily jiné manipulativní klíčové obrazce. Ostatně s pádem těchto totalit stejně dochází k jejich neustálé revokaci, jak o tom svědčí události na nejrůznějších místech planety i v současné historii.

 

Tudíž opakujme si, že triáda sociálního vrstvení evropské společnosti je založena na hlubinném mysticismu, kořenícím v kastovních tradicích indických.

Novodobá teorie sociálních vrstev, stratů, by zase ráda zachytila zmíněnou hérakleitovskou proměnlivost společenského planutí, vyhoření pevných konstruktů. Putujeme řetězci společenských vrstev během jednoho krátkého pozemského života, propadáme se v iluzivní hierarchii výše nebo níže mezi vrcholem planutí a vyhasínajícím, řeřavým dnem.

To by snad i lépe odpovídalo mystické skepsi osamělé moudrosti východního zasvěcence a poutníka inkarnačním tkanivem ananké.

 

Nedávno se objevil i pozoruhodný pojem -prekariát-.

 

V angličtině adjektivum precariously nese řadu podobných významů: nejistě, ošidně, povážlivě, nezaručeně, nebezpečně, vratce, vachrlatě atd.

Profesor ekonomie univerzity v anglickém Bathu, Guy Standing, je použil v názvu své studie „The Precariat – The New Dangerous Class“ (Prekariát – nová nebezpečná třída).

Standing, možno říci, vymezuje různé stupně této vykořeněné třídy, převážně mladých lidí od „čavů“ (angl. chavs, zkratka pro vulgární definici tzv. lumpenproletariátu ze staženiny „Chatham average“ tj. průměr z Chathamu, na sociálních podporách systematicky „parazitující“ a vegetující vrstvě britské chudiny, kterou analyzuje Owen Jones v jiné nedávno vydané publikaci „Chavs: The Demonization of the Working Class“, Čavové: Démonizace dělnické třídy) tj. mladých lidí s nižším stupněm vzdělání až přes vysokoškolsky vzdělanou mládež s vyšším vzděláním, které hospodářská krize vzala šanci získat odpovídající práci ( šp.indignados - pobouření, protestující v ulicích španělských měst) až po dnes nezaměstnanou starší generaci, jež kvůli krizi přišla o práci a svoje společenské postavení, za což vinu obvykle dává přistěhovalým cizincům či etnickým minoritám. Právě tato skupina nachází řešení ve vypjatém extremismu a jeví se podle Standinga jako společensky a politicky nejrizikovější.

 

V celé řadě relevantních reflexí jiných autorů je upozorňováno na proces prekarizace práce.

Jde vlastně o primitivní jednorázový nákup nájemní práce na dobu omezenou.

Vznešeně a klamně se to nazývá flexibilita pracovních sil v rámci pracovního trhu.

Práce je znehodnocena zaváděním časově a finančně nevýhodných pracovních smluv mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Členěním pracovních úvazků na částečné, takže jedno pracovní místo je děleno mezi několik zaměstnanců s velmi omezenými pracovními právy.

Vlastně jde o cílenou asocializaci společnosti jako perfidní opak manifestované socializace.

Zaměstnanci jsou vlastně nájemními nevolníky a kdykoliv se mohou propadnout do pasti nezaměstnanosti. V dřevních časech se tomu říkalo – vykořisťování. Sociální stát je však dnes již jen prázdnou slupkou, jejíž trosky cynicky demontuje vládnoucí politická elita podle diktátu zájmových podnikatelských skupin globálního velkokapitálu.

Motivací na obou stranách je tu čistě a jenom zisk za každou cenu. Lidé, hledající práci, skládají různé částečné úvazky tak, aby si udrželi životní standard nad hranicí chudoby. Lidé práci nabízející a poskytující, se snaží maximalizovat zisk z nájemní práce těch prvních, pokud možno za jakoukoliv cenu tj. i za cenu dehumanizace práce. Důležitější jsou nesmyslné a chaotické inovace počítačových programů a informační techniky na úkor přirozené lidské komunikace a smysluplnosti lidské práce tvůrčí. To je ve vyspělých zemích světa obzvláště zřetelné.

Český sociolog a filosof Jan Keller spatřuje v procesu pekarizace práce velké nebezpečí, protože tu vzniká přemostění mezi upadající střední třídou a deklasovanými vrstvami populace, tedy výše definovaným prekariátem: „...Všechny tři fronty, na kterých souběžně probíhá nárůst sociální nerovnosti v podmínkách postindustriální společnosti, jsou v úzkém vztahu se vznikem poměrně nového jevu – s masovým rozšířením neplnohodnotných (prekérních) forem práce. Nárůst objemu neplnohodnotných forem práce umožňuje vlastníkům firem a jejich akcionářům přivlasňovat si stále vyšší podíl nadhodnoty na úkor zaměstnanců. Pohlížejí proto na stálé zaměstnance s plnohodnotnými pracovními smlouvami jen jako na nákladovou položku, kterou je nutno neustále snižovat.“

(citace z publikace Jana Kellera, Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti, - z kapitoly s názvem Útok na společnost zaměstnání)

 

Vzniká svět pracující chudoby a je možno se ptát: po kolikáté již v dějinách?

Má to být postmoderní obdoba druhého nevolnictví, kterou ze středoevropského prostoru známe ze 17. a 18. století? V dnešním světě je tu spíše blízkost k postkolonialisaci v poindustriální epoše západního světa, proces orientalizace práce podle rozvojového modelu kapitalismu v přechodu od imperialistického do kapitalistického stadia, pokud budeme parafrázovat Leninovu definici vývoje této svérázné společenské formace v intencích bolševického folklóru.

 

Osobně v široce chápaném pojmu prekariátu spatřuji kontrapunkt ke starobylejšímu termínu proletariátu, jenž má být aktualizován v nové sociální skupině, vrstvě či třídě, chcete-li.

 

Co je na těchto úvahách zajímavé je, že v postindustriálním světě je takto ustavena -mimo jiné- sociálně neuvědomělá a vskutku politicky negramotná, vlivná skupina převážně mladé generace lidí středoškolsky či vysokoškolsky vzdělaných, avšak velice jednostranných.

Okolnosti vývoje společnosti směrem k chaotické sociální diferenciaci a nerovnosti příležitostí všeho druhu každého člena pomyslného –prekariátu- nutí do obranné pozice bytosti vymrštěné z ochranného kruhu kolektivní solidarity do projektované konkurenceschopnosti, vlastně netajeného boje o vlastní uplatnění a přežití, takřka jakýmkoliv způsobem.

Dokonce strategie podpory, třebas Evropské unie, tu všem více či méně neúpěšným a nespokojeným nabízí jakýsi podivný gigantický „holobyt“, kde se podle proměnlivých pravidel mají rvát navzájem mezi sebou o drobty, které jim snad spadnou ze stolů těch úspěšnějších a bohatších soudruhů v spolubytí.

Možná je to vylíčení velmi skeptické a pesimistické, avšak nelze se mu ubránit.

Byvší proletariát měl být informován a uvědomován o své potenciální moci tzv. pokrokovou inteligencí, jež v tomto procesu zvědomování měla hrát vůdčí roli gurua. Dnešní prekariát je však již od počátku atomizován, naprosto bez smyslu pro kolektivní a solidární jednání, protože to jaksi vylučuje již samotný princip konkurenceschopnosti, stejně tak jako princip národního sebeurčení, pokud je uplatňován dominantně a neomezeně, ohrožuje, ba vylučuje internacionální všelidskou kooperaci.

Jakoby odkudsi z hloubi ozvěnou bylo slyšet dávné římské imperiální heslo: Rozděl a panuj!

Dělit národy a kmenová společenství, hnát je konkurenčně proti sobě v pomyslné soutěži o místo na výsluní bylo starou taktikou kolonizátorů a imperiálních byrokracií nejrůznějšího druhu.

 I sociální konstrukt individualizovaného, poslušně na soutěž o místo na společenském žebříčku naprogramovaného, prekariátu je z této byrokratické sociální laboratoře.

Ti, kteří z holobytu soutěživého prekariátu vypadnou – skončí na ulici, třebas jako bezdomovci…

 

To sice svědčí o promyšlené politice mocenské manipulace, nikoliv však o koncepční prozíravosti.

Ukazuje se, že v silách této byrokratické strategie není ani účinné zabránění sociálním nepokojům bez vydatné policejní asistence a pouličního násilí.

 

Jaký však systém by však musil být vytvořen, padly-li jakékoliv etické zábrany ze strany mocí disponujících, i těch mocensky manipulovaných?

Pokud se vědomí nezbytné obecné občanské solidarity změnilo v konkurenční gladiátorské zápolení ve velkém, jak jsme toho bezmocnými svědky.

Prekariát na rozdíl od proletariátu je atomizovaným a zoufale individualizovaným ne-společenstvím vlastníků jednostranného vzdělání na různých stupních. Většinou úžeji specializovaní jedinci mužského i ženského pohlaví se ženou za osobním uplatněním, kariérou za každou cenu, za hranice průměrných lidských možností.

Takové chování a jednání skvěle nahrává asociálním tendencím v manipulaci dnešní společnosti ze strany státní i světové byrokracie, jež hraje se všemi hazardní hru mezi nadnárodními firmami, nomádsky putujícími za levnou pracovní silou, spekulujícími bankovními institucemi hrajícími v burzovním kasinu, nově se formujícími virtuálními impérii všeho druhu, bez obsahu, chuti i zápachu.

Zdá se však, že strašidlo prekariátu je stigmatem hlavně té bohatší a menší části dnešního světa Západu i Východu, v chudších regionech mají lidé zcela elementární starosti, takže jejich „konkurenceschopnost“ se leckdy projevuje velice spontánně, primitivně a drasticky – skutečně v boji o holé přežití, které je nesrovnatelné s půtkami v hospodářsky přesycených „tržních“ společenstvích…

 

 

Neoliberální snění tu končí ve slepé uličce sociálních konfliktů a oklikou se vrací do neuspořádaného světa západní Evropy dvacátých let, kdy ekonomické sobectví, spekulace a chaos přinesly totalitní „řešení“ v korporativním italském fašismu a německém nacionálním socialismu. To je již do omrzení obehraná písnička se špatným koncem a novým poválečným řešením po dalším globálním konfliktu v podobě Marshallova plánu a špatného pokračování frašky moderního věku v podobě bilaterálního jaderného sociálního a politického štěpení na dva nesmiřitelné tábory studené války.

Jednoznačně a nekompromisně je třeba pochopit, že jak sociální inženýrství nacismu, tak i sovětského a čínského modelu komunismu je iluzí, stejně tak jako křečovité soudobé snahy udržet tzv. globální kapitalistický ekonomický a politický chaotický model za každou cenu. Permanentně se opakující systémové krize jsou toho dokladem.

Možná, že mnozí snílci upírají své naděje k čínské verzi synkretismu, spájejícího orientální komunistickou despocii s brutálním kapitalistickým řešením. Západní individualistickou demokracii je zapotřebí matoucí manipulací znemožnit a nahradit ji dynamicky byrokraticky manažerskými metodami. Z málo operativních a neohrabaných stranických byrokratů jakousi tajemnou alchymistickou metastází vznikne elita manažerů bez skrupulí, nová generace manipulátorů a programátorů mas podlidských robotů, hemžících se v apokalyptickém stínu megaměstských aglomerací. Doslova jakéhosi spotřebního zboží pro nově vznikající virtuální božstva globální spekulace bez chuti a zápachu.

Jediné, co dnešní manažery a manipulátory všeho druhu spojuje, není dávná idea nadnárodního globálního proletariátu, nové aristokratické elity komunistické všeovládající byrokracie, ale vize informačního gamblera, jenž sice pravidla v průběhu hazardní hry ustavičně mění podle potřeby a rozmarů deifikovaného trhu, ale nechce ztratit své rozhodčí postavení za žádnou cenu.

I když globální tržní hazard stojí a padá spolu s jeho blouzněním o novém sebepohlcujícím světovém řádu.

 

Je pravdou, že historie se automaticky nereprodukuje a neopakuje, ale v jistém ohledu se otáčí v bludném kruhu stálých konfliktů, přinejmenším mezi Scyllou lidskosti a Charybdou nelidskosti. Nadlidmi však nejsou filosofové, nýbrž kati, kteří dekapitují svět.

To, co sebou bezmocně škube v parteru světového divadla je lidskost zbavená hlavy, zoufalý lidský dav hemžící, protestující a válčící v ulicích.

Opravdu jasný důkaz o nosnosti nového světového neřádu, jenž kvasí v hlubinách a tu i tam periodicky propuká.

 

Nová střední třída je ustavena: na straně půlnoční, v šeru, má podobu – prekariátu.

Nad pomíjejícností ... (komb. technika)

Zamyšlení k Visio Arislei 2

Prasátko

Věda, náboženství, umění, politika mají jeden významný společný rys.

Vyžadují od jedince jistou míru srozumění, konsensu.

Ten spočívá v tom, že menší či větší část osobní individuální moci delegujete či přesněji přenášíte na jiné osoby.

Individuální mocí je tu potenciál poznávací, zkušenostní i manipulativní mohutnosti a mohoucnosti každého z nás.

Lze konstatovat, že dítě tak deleguje tento potenciál na své rodiče a to již aktem početí. V tomto smyslu by pak byla zodpovědnost matky i otce dítěte mnohem vyššího řádu a odvíjela se od samotného aktu plození a otěhotnění matky.

Tento přenos je ve svém etickém jádru sice spontánní, ale zahrnuje všechny zúčastněné. Tudíž není tu pasívního subjektu, který by bylo možné bez účasti svědomí, zcela beztrestně eliminovat a veškeré vazby tím zrušit.

Přenos moci je tedy důvěrou kladenou na každou lidskou bytost, ať již moc dává někomu jinému anebo ji od někoho jiného přebírá.

V lidské kulturní a civilizační sféře pak sdílení moci jde nad horizont jednotlivce a jednotlivého a to již z prvotního důvodu, aby byl přenos vůbec sdělitelný, komunikovatelný.

V umění bylo v tomto ohledu dosaženo nejvyšší míry volnosti v západním umění moderním. Originalita individuálního tvůrčího aktu se tu stala požadavkem direktivním, avšak i tu lze vystopovat reminiscence v bližší či vzdálenější minulosti kulturní, které snižovaly význam nečitelnosti a nedostatky sdělnosti i tam, kde veškeré tradice měly být překonány a zrušeny s platností zdánlivě absolutní.

Ve vědě je, jak patrno, konsensus vědecké komunity nezbytný, aby se jedinci dostalo nezbytně žádoucího uznání pro jeho práci na tomto poli.

Přesto jsou vyvolávány diskuse o tom, zda konciliární srozumění a uznání odbornou komunitou má platnost stvrzující smysl práce jednotlivce, pokud se tento například dostal příliš daleko či zcela mimo - schopnost většiny být chápán.

Přitom nemusí vždy jít o excentrika prezentujícího fantasmata, jež jsou jen přeludy jeho chorobné psyché, ověřené v laboratoři pochybnými pokusy.

Někdy sama odborná komunita postupuje touto ostudnou cestou, avšak jako každý oficiální koncil má svou pravdu, byť se posléze ukázala scestnou, mylnou, zavádějící.

Přesto skutečnou otevřenou a pluralitní vědu by měla od náboženství odlišovat právě vyšší míra nedogmatičnosti.

Schopnost rozlišit každou ověřenou a přijatou teorii ve stupni její nezbytné falzifikovatelnosti (Karl Popper) je atributem opravdové vědy.

Náboženství tudíž, zejména z pohledu teologie, nebude v modernistickém pojetí vědou, ale spekulativní dogmatikou odvislou od víry, jež je kodifikována a institucionalizována, vtělena do celku učení té či oné Církve až právnicky přesnými formulacemi. Pouhý spontánní rituál se tak stává liturgií, avšak metodicky a metodologicky, což se kryje s pojmem -vědecky-, podloženou.

Míra falzifikovatelnosti je tu však na rozdíl od vědy nulová, protože platnost tvrzení, jež nemají experimentální, ale věroučný charakter - je absolutní.

Falzifikovatelnost a verifikovatelnost tak v dogmatu nádherně splývají, bez víry nelze o něm rozjímat a zkoumat jej v jeho účinnosti.

A tak mi napadá jen jedno:

Pokud se věroučné rozjímání a poznávání tak liší od toho vědeckého - v čem skutečně vlastně tkví ona neslučitelnost obou?

Sensualistická a empirická metoda zkoumání byla podkladem změn paradigmatu moci poznání v západním středověkém světě.

Zvláštní přitom bylo, že se tak -jak známo- dělo v tehdejších vědeckých komunitách, které sídlily v klášterech, neboť ty byly současně i vědeckými výzkumnými ústavy v dnešním slova smyslu.

Až do doby opuštění organicistické teorie kosmické jednoty (kardinál Mikuláš z Kusy reprezentuje organicismus ) a rozšíření kartezianizmu ( filozofie René Descartese) na prahu mezi středo- a novo- věkem však tu nebylo oné exponenciálně narůstající seizmické propasti, která v století devatenáctém a dvacátém měla dokonat dílo zkázy - vědu a náboženství tragicky rozštěpit schizofrenickým řezem.

Pak stačilo jen málo času - a věda se vzápětí dostala pod kuratelu ideologického dogmatismu totalitních politických systémů, které vypadly jako děsivé hybridy z mateřského lůna sociálně zbědovaných monarchií či demokracií…

Každý přístroj námi používaný či každá technologie je tak trochu rozšířením, extenzí našich lidských smyslů, jež jsou značně omezeny jen na určité soubory jevů makrosvěta a často nás i šeredně klamou. Matematizace přírodověd a konečně i věd sociálních a nezdolná snaha tak učinit, v takzvaných vědách humanitních, je podivuhodná.

Matematika je přece určitou formou racionální anticipace, tudíž formální logikou.

Sémantickým polem je tu velice abstraktní zpracování a přehodnocení smyslové zkušenosti, která mu obětuje vlastní autenticitu a někdy i tvůrčí spontaneitu.

Mnoho jevů a interakcí přirozeného světa (Husserl, Heidegger, Patočka a jiní) totiž nelze abstrahovat exaktními metodami, kvantifikovat a poměřit fiktivními kvalitativními metodami. Anebo lze, ale za cenu jejich falzifikace, kterou dokážeme verifikovatelnost naší omezené experimentálně ozkoušené teorie. Ta však nemusí být zrovna teorií velkého třesku, ale spíš explozí klamu, podloženého důkladnou matematizací a statistikou, balancující na okraji pravděpodobnosti nemožného.

Sebelepší a sebedůkladnější logický konstrukt zdaleka nic nedokazuje, neboť se zakládá na pravděpodobnostním konsensu a jeho abstrahování matematizací a statistickými postupy. Na tom lze založit vědeckou kariéru dosti obdobně jako v časech protireformace na konsensu s rozhodnutími církevní kurie, ohledně nedotknutelných dogmat. Přesto však konečný efekt bude nulový, byť mu předchází teatrální propagační ohňostroj.

Mýlil by se ten, kdo by se domníval, že chci sčítat jablka a hrušky do jedné pomyslné nadmnožiny či útočit na beztak nedobytnou citadelu církve či vědy.

Nikoliv a právě naopak - jde mi jen o vhled, snad i ověřitelný historií vědy a náboženství, jenž je ve své kritičnosti laskavý a pln sympatií k takovým dogmatizujícím konsensům.

Teprve ony z prchavých lidských myšlenek činí stavební kameny budoucích katedrál…

Jak v předchozím textu zmíněno - delegování moci je záležitostí ošemetnou, kde se vymlouvat na to, že jsme tak učinili fascinováni emocemi či opojeni všemohoucností rozumu,- zkrátka neplatí.

Vezměme si za příklad - politiku.

Narážíme na ošemetné řecké slůvko - polis. Dovodíme, že politika je věcí nebo spíš jednáním a rozhodováním o obci, týká se všech svobodných občanů (mimo otroky a ženy, jak výše připomenuto ohledně antické městské demokracie).

Dobrovolně či méně dobrovolně, případně nedobrovolně a z donucení, delegujeme vlastní individuální moc na jiné, kteří nás mají zastupovat a rozhodovat o věcech obecných bez naší přímé účasti. To je velmi důležité, neboť tu jde o akt volební či přenos moci rozhodovací, který by měl, jak se dnes s oblibou říká, - být dobře ošetřen.

Tedy jasný a pokud možno srozumitelný všem občanům, obdařeným právem volebním.

Nechci žertovat, ale dnes se toto právo týká i žen. Otroky nemáme, alespoň oficiálně se to tvrdí a nechci toto tvrzení zpochybňovat.

Takže naše místní verze demokracie je širší než ta athénská tradiční, ale zároveň není přímá (alespoň to o nás tvrdí naši krajané žijící ve Švýcarsku, z nichž někteří nad námi lámou v tomto ohledu - hůl).

Máme tudíž nepřímou zastupitelskou demokracii.

Nedávno jsem na Českém rozhlase 6 (bývalá Svobodná Evropa) a na jiných kanálech vyslechl diskuzi moderátorů a politologů k metodice a metodologii voleb do obecních zastupitelstev (říjen 2010).

Poslouchal jsem pozorně a musím přiznat, že mne zaskočilo, jak si stěžovali na různé legislativní nedostatky. Také jejich vysvětlování, jak může a měl by volič postupovat při volbě - bylo tak složité, že jsem jejich vývody, opravdu ani po třetím poslechu - plně nepochopil.

Doufám, že většina mých spoluobčanů v České republice má vyšší inteligenční kvocient nežli já, je schopna se v tomto volebním systému plně a zodpovědně orientovat a rozhodne optimálně.

Abych tuto tirádu dovedl ke konci, byť dílčímu:

Zkrátka jsem rezignoval, deleguji svou moc jednotlivce v demokracii na mé moudré spoluobčany, nikoliv tedy na zastupitele, kteří z těchto voleb vyjdou. Tak daleko má schopnost prekognice nesahá.

Volební komise a urna, jež na mne čeká, se pro tentokrát bude musit obejít bez mé aktivní účasti svobodného voliče. Nevyužiji demokratického práva občanského jít ke svobodným volbám, protože… - mám chřipku a marodím.

Ještě bych je tam mohl některé nakazit nepříjemnou virózou, která mne sužuje už několikátý den a způsobit tak škody národnímu hospodářství.

Příště asi vyrazím, pokud se dožiju dalších voleb, do ulic s ochrannou rouškou.

Proboha, napadá mi, aby ji neměli za burku a mne za -istu a nenapálili mi broky do řiti…

Nepoužívej takzvaná klíčová slova, paranoiku.

Už mlč!

Prasátko

Zamyšlení k Visio Arislei

Zamyšlení k Visio Arislei.

Arisleus v laboratoriu

To co nazýváme v západním světě, poplatní tradici, náboženstvím, uměním a vědou je triadickým konstruktem, kterým překonáváme skok mezi syzigiemi, jež většinou chápeme v omezené dialektické redukci (bdění a spánek, den a noc, slunce a měsíc, pravda a lež, láska a nenávist atd.).

Alegorická poetika textu byzantského původu se vztahuje k problematice posvátné svatby - hierosgamos a mýtu hrdinské osobnosti. V proslulém alchymistickém textu komentovaném například C. G Jungem:

Arisleus vypravuje o svém dobrodružství u „mořského krále“, v jehož říši se ničemu nedaří a nic se nemnoží. Nejsou tam totiž žádní filosofové. Mísí se pouze stejnorodé; následkem toho nedochází k žádnému plození. Král tedy musí na filosofovu radu spojit své dvě děti, Gabrica s Beyou, jež donosil ve svém mozku. Pokud je král „exanimis“, to znamená odduševnělý, nebo je jeho země neplodná, má to znamenat, že skrytý stav je stavem latence a potenciality. Temnota a mořská hlubina nemají znamenat nic jiného než nevědomý stav nějakého obsahu, který je neviditelně projektován. Pokud takový obsah patří k celosti osobnosti a projekcí je ze souvislosti jen zdánlivě uvolněn, mezi vědomým a projektovaným obsahem stále trvá přitažlivost. Ta se většinou ukazuje ve formě fascinace.

Ex tenebris lux...

Alchymická alegorie vyjadřuje tuto skutečnost královým voláním o pomoc z hlubin odštěpeného a nevědomého stavu. Vědomí by mělo tomuto volání vyhovět; králi by se měla prokázat služba, „operari regi“, neboť by to nebyla jen moudrost, nýbrž i spása. To však znamená nutnost sestupu do temného světa nevědomí, rituálního obřadu jakéhosi katabasis eis antron (sestupu do jeskyně), dobrodružství plavby po nočním moři, jehož cíl a konec představuje obnovení života, vzkříšení a překonání smrti. Arisleus a jeho společníci se opováží toho podniku, jenž nejprve končí katastrofou, totiž smrtí Gabrica. Tato smrt je trestem za incestní, „coniunctio oppositorum“ (sjednocení protikladů). Pár tvořený bratrem a sestrou je alegorický pro ideu protikladů vůbec. Ty bývají různě obměňovány jako suchý - vlhký, horký - studený, mužský - ženský, slunce - měsíc, zlato - stříbro, Merkur - síra, kulatý - čtyřhranný, voda - oheň, vzdušný - těžký, tělesný - duchovní atd. „Královský syn“ (regius filius) je omlazenou formou královského otce. Ke smrti syna dochází v jedné verzi Vize Arisleovy tak, že při koitu v Beyině těle úplně mizí. V jiném znázornění jej pohltí otec nebo se slunce utopí v Merkuriovi nebo je polkne lev. Gabricus je mužský, duchovní princip světla a Logu, který se jako gnostický nús pohříží do objetí fysis. Úmrtí je tedy vykonaným sestupem ducha do hmoty.

Král v Lázni Mariině (Balneum Maris)

Účel sestupu se v hrdinském mýtu zcela obecně vyznačuje tím, že v onom nebezpečném okrsku (vodní hlubina, jeskyně, les, ostrov, hrad atd.) lze najít „těžko dosažitelný skvost“ (poklad, panna, nápoj života, překonání smrti atd.) Ona bázeň a odpor, jež každý přirozený člověk vůči příliš hlubokému ponoření do sebe sama pociťuje, jsou v podstatě strachem z cesty do Hádu. Kdybychom pociťovali jen odpor, nebyla by ta záležitost tak zlá. Ve skutečnosti ale vychází z duševního pozadí, právě z onoho temného, neznámého prostoru, jakási fascinující přitažlivost, jež hrozí, že její převaha poroste, čím hlouběji pronikneme. Psychologickým nebezpečím, jež přitom nastává, je disociace osobnosti na její funkční komponenty, jako jsou jednotlivé funkce vědomí, komplexy, dědičné jednotky atd. Rozklad - funkční, někdy též skutečná schizofrenie - je právě to, co se stane Gabricovi (ve variantě díla Rosarium philosophorum): v Beyině lásce je rozložen do atomů, což odpovídá jedné formě „usmrcení“ (mortificatio). Tato událost je opakovaným „sjednocení“ ducha a hmoty (nús a fysis). Dokud se k tomu nepřipojí vědomí, zůstávají protiklady nevědomí latentní. Díky vědomí jsou aktivovány a „regius filius“, duch, Logos nebo nús je pohlcen hmotou (fisis); to znamená, že tělo a jeho orgány dosahují převahy nad vědomím. Hrdinský mýtus zná tento stav pohlcení v břiše velryby či draka: Uvnitř většinou panuje takové horko, že hrdinovi slezou vlasy, to znamená, že se znovu rodí holohlavý jako kojenec. Toto horko je „ignis gehennalis“ (pekelný oheň), peklo, do něhož v rámci svého Díla sestoupil i Kristus, aby přemohl smrt. Jako „spasitel“ sestoupil filosof do pekel. Skrytý oheň je vnitřní protiklad ke studené vlhkosti moře. Ve Visio Arislei je to zjevné inkubační teplo, jež odpovídá stavu autoinkubace v „meditaci“ (meditatio). S podobnou představou, jež se nazývá tapas a je autoinkubací, se setkáváme v indické józe. (Cíl cvičení je tentýž jako ve Vizi Arisleově: proměna a zmrtvýchvstání.)

Z arabských pramenů dlužno uvést:

Visio Arislei je původem byzantskou básní o 336 verších. Arabové považují za  jejího autora stejnou osobnost jako autora spisu Turba philosophorum (Mu.shafal aljama'a) podle atributů, které uvádí Risalat madd al-ba hr al dhat -ru 'ya. Text, který obsahuje vizi o přílivu -  byl přeložen do latiny pod názvem Visio Arislei. Tento text je představen jako pokračování spisu Turba philosophorum.

Crux calligraphicus

Trojiční mysticismus je nám doslova geneticky vrozen, byť je tak hmatatelně přítomen v křesťanském věroučném dogmatu o Božské Trojici - Otce, Syna a Ducha Svatého.

Christianizace a přijímání východní křesťanské tradice, posléze v její latinizované podobě, trvá v moravském a českém geografickém i sociálním prostoru více nežli tisíc let.

V kontextu mediteránního světa, tedy hlavně jeho severní části, již přes dvě tisíciletí.

To je mnoho generací, počítáme-li tři až čtyři na jedno století - šedesát až osmdesát generací ve Středozemí a zhruba polovinu v Evropě zaalpské, zvané námi Střední, zejména pak u Slovanů.

Z hlediska evolučního procesu lidského druhu je to interval takřka nepatrný ve srovnání s desítkami tisíc let vývoje duchovní reflexe u našich předků v střední a pozdní fázi paleolitu či dokonce u hominidů vůbec, jelikož potom se dostáváme do sféry velmi nejistých spekulací a hypotéz a časového intervalu mnohonásobně vyššího.

Samozřejmě přísná exaktní věda bude k takovým teoriím velice skeptická a dá se konstatovat, že plným právem, neboť vyžaduje důkazy a nálezy, nesporně dokládající vědomé rituály protonáboženského charakteru.

Nedávné nálezy v jeskyni Chauvet v Jižní Francii jsou k tomu nesporně velkým přínosem.

Tím vším se pro prehistorii člověka obírá nový vědní obor - archeoreligionistika. Ta může čerpat nejen z konkrétních nálezů a nálezových situací v širších srovnávacích kontextech, ale i z řady jiných vědních specializací, například z poznatků kognitivní psychologie, zabývající se experimentálním bádáním o lidském mozku a myšlení.

Velmi obecně se kulturace člověka v celkovém rámci tohoto živočišného druhu jeví jako neustávající proces proměn superorganismu, jehož sociální identita se vyznačuje poměrně vysokou mírou soudržnosti, zajišťující ekvivalentní přenos tradice té či oné kultury z generaci předchozí na tu následující.

Použijeme-li spojení kulturní ekumena přiblížíme se řeckému oikumené, což lze chápat jako vyšší formu nadrodového či nadkmenového společenství, například ve smyslu univerzální křesťanské obce.

Kultura tu překračuje jistou neurčitost, danou již syzigií - materiální kultura a kultura nehmotná čili duchovní. K posuzování té prvé materialisticky orientované vědě postačují veškeré projevy hmotné kultury spjaté s nálezy a doklady nálezových situací a souvislostí, zejména při archeologických pracích a výzkumech.

V případě té druhé, zejména v prehistorickém světě předků, však chybí písemné památky a doklady všeho druhu, nabízejí se pouze rozmanité nálezové situace, například odkryvy pohřbů (keramika, šperky, zbraně), objevy kruhových rondelů, kresby a ornamenty na kostech, jeskynní malby a tak dále.

Tady je pochopitelně otevřen značný prostor pro spekulace a hypotézy všeho druhu.

Snad nejzazší hranici lidské sebereflexe lze vysledovat z hmotných nálezů až do té hlubiny času, kdy si člověk počal uvědomovat svou jedinečnost a neopakovatelnost, současně s vnímáním pomíjejícnosti, o čemž svědčí první pohřby s květinovými dary či červenou hlinkou, snad vyjadřující touhu po jisté transcendenci, překonávající limit fyzické neodvratné smrti. Je-li tato představa spojena s vitálním principem krve se jeví pravděpodobným. Rozhodně však se tu projevuje pieta k zemřelému bližnímu, i když archeologie objevila řadu důkazů o rituální antropofagii, což tuto pietu pro nás staví do až děsivého světla. Samozřejmě nutno doplnit tu souvislost, že živé lidské oběti božstvům či bohům a démonickým reprezentacím nejrůznějšího druhu se v řadě kultur udržely dodnes. Jistá dávka tohoto citu je obsažena v každém sebeobětování či heroickém činu, vyvolaném ať již náboženským či politickým entuziasmem, byť hodnota takového aktu má četné odlišné interpretace, pozitivní či negativní.

Sebeobětování pro blaho či záchranu společenství, jehož se cítí být nedílnou součástí je ukotveno v etickém kodexu většiny kultur a civilizací.

Christos

Civilizace je často kryta pojmem kultury, avšak lze ji posuzovat jako manifestaci soudržnosti dané historickým ztotožněním s ukotvením jedince či společenství v organizované struktuře, jejíž kulturní potenciál může být nižší, avšak technologický vyšší nežli u jiné odlišné civilizace. Civilizace se proto navenek manifestují spíše mocensky a chtějí civilizovat ty druhé odlišné civilizace - vnucováním vlastního rejstříku kulturních hodnot, často sváděním a nenásilně, avšak neméně často i násilnou adopcí za vydatného použití technologické převahy.

Jak již předesláno, je velmi nejisté stanovit nějaký pomyslný soud nad civilizacemi jako nositelkami kultur a stanovit, která z nich je formou vyšší a vyspělejší oproti jiné zdánlivě primitivnější, což ještě donedávna a bohužel i dnes je zneužíváno a naprosto neoprávněné.

Nesuďte, abyste sami nebyli souzeni, - je psáno a ještě jiná poučná prohlášení.

Ostatně jsme dnes sami svědky toho, jak naše globální konzumeristická civilizace, která je s nejvyšší pravděpodobností ve stadiu posledního tažení (pokud jde třebas o nepřiměřené exploatace přírodních zdrojů - vody, nafty a těžbu ostatních přírodních surovin) vnucuje své, někdy vysloveně sebevražedné představy, zbytku lidstva.

Výsledkem, jenž se ostatně dá snadno předpokládat, bude její postupné vyhasínání, pomalejší či rychlejší, s omezováním natality v civilizovaném světě dojde k výrazným demografickým změnám a spolu s dalšími průvodními jevy i k celkové proměně nejen globálního, ale především duchovního klimatu.

Prázdnota vyspělých technologií, nároky kladené na život v nadbytku se nejspíše ukážou jako liché a neúnosné.

Změny duchovního klimatu jsou, jak naznačeno v předchozím textu, stálé a trvalé, mění se pouze jejich intenzita a v dvacátém i jedenadvacátém století po narození Krista bezesporu dochází k akceleraci.

Synkretismus, prolínání a amalgamování kulturních tradic je patrné jak v hmotné, tak i nehmotné kultuře.

Křesťanská Evropa navíc neuvážlivě zakrývá vlastní tvář imaginární burkou popírání vlastní křesťanské tradice a kontinuity. Toto není výzva k probouzení křesťanského fundamentalismu. Právě naopak. Historické pochopení duchovního dědictví přispívá ke kulturní a civilizační identifikaci, brání opakování extrémů a otevírá pochopení pro odlišnosti odlišných kultur a civilizací, pochopení toho, že jejich nepřátelské city vůči nám mají často hluboké oprávnění.

Není to ani rezignace, protože všichni si musíme být vědomi, že například judaismus, křesťanství a islám tvoří hlubokou náboženskou a etickou jednotu ve své nefalšované spiritualitě.

Bůh je jen Jeden, ale projevuje se velice přesně a promlouvá ke každé lidské bytosti, pokud mu otevře své Srdce…

Eucharistia

Takto formulovaná maxima budí nedůvěru, zní velmi iracionálně, nevědecky, navíc zahrnuje pouze tři nejbližší monoteistická náboženství.

Jak však platnost takového tvrzení dokázat, potvrdit jeho oprávněnost - to je úkol nad jiné obtížný.

Proto nahlížejme na tento text jako na Introitus (Vstup) k imaginárnímu schodišti úvah, které by měly mít vztah k rozvaze o problematice naší současné civilizace, především v evropském a středoevropském kontextu, - a její kultury a kulturnosti…

V době nedávné v souvislosti s rozšiřováním Evropské unie se objevily zvláštní tendence nalézt předstupně evropské identity například v návaznosti na keltskou tradici, na úsilí některých osobností minulosti: Jiřího z Poděbrad, Karla IV., sv. Vojtěcha a tak podobně.

Zmínka o křesťanských kořenech evropské identity nebyla do samotné ústavy EU zahrnuta, snad aby neurazila city jiných nekřesťanských komunit, případně ateistů.

To se jeví velice pokrytecké a krátkozraké, pokud se na dnešní Evropskou unii podíváme podrobněji.

Její rozsah i po rozšíření o země, které byly satelity sovětského impéria - víceméně zabírá země s katolickou či protestantskou tradicí, pravoslavné - například Srbsko mají s přičleněním problémy. To však není podstatné, jelikož signifikantní je především přístup k Turecku. Přičleňování zemí s převahou muslimského obyvatelstva, patřících do kulturní sféry islámu je zkušebním kamenem evropské tolerance.

Jak známo geografická hranice evropského subkontinentu je na východě dána pohořím Ural.

Nepředpojatý laik by se tudíž mohl domnívat, že někde tady by byla i finální mez rozšiřování Evropské unie. To je ovšem jak obecně známo kardinální problém. Pokud by hypoteticky Rusko vstoupilo do unie, vzhledem k jeho rozloze by se ona unie stala Euroasijskou. Takže do západního světa by byl importován klasický ruský kulturní fenomén známý například z jistého rozčlenění Ukrajiny, problém tradičního sporu mezi západní a východní kulturní i politickou orientací. To je ovšem napětí v samotném pojetí civilizace, která vnímána jako atlantická jednota pravděpodobně takový proces bude vnímat jako vlastní orientalizaci.

Arbor Cabbalistica

Absurdita tohoto pocitu je nasnadě, když si uvědomíme, že samotné křesťanství přišlo do římského impéria z východu a proces orientalizace je patrný zejména ve středověku vlivem arabské vzdělanosti a kultury, zejména pak ve fenoménu reprezentativního císařství a role králů. Jak známo uplatňují se tu vlivy politické hierarchizace původem z íránské plošiny, odkud vzor monarchy nadaného až posvátnou mocí převzala již římská říše na vrcholu své moci právě na přelomu našeho letopočtu. To mělo i své státoprávní důvody, vzhledem ke koordinaci vládní moci, vycházející z původně malého centrálního městského útvaru, jenž do sebe postupně vstřebal nesmírné území. Administrativní účinnost v řízení a obraně tak rozsáhlého imperiálního útvaru si postupně vynutila jeho částečnou orientalizaci po vzoru velkých východních říší, původem starších.

Symbolon Draka na ceremoniálním oděvu čínského regenta (detail z originálu uloženého ve sbírkách Victoria and Albert Museum v Londýně)

V čem však spatřovat rys efektivity takového způsobu reprezentace mocenského provozu nežli v značné míře byrokratizace. Jak známo ve staré Číně je ideálem konfuciánského pojetí vidění vladaře nejen jako syna nebes, ale především jako nejvyššího úředníka na císařském stolci. Moc státní i duchovní je tu delegována a garantována nejen shůry, ale i jakoby ze světa podzemního, spodního a proto dokonalým symbolem spojení je - nebeský drak.

K takové fixaci ideálu vlády monarchy a jeho ustrnutí a izolaci impéria nikdy na západě ovšem nedošlo. Víceméně převládal expanzivní charakter nad ofenzivním, byť čínská zeď má svou obdobu v obranné linii na Dunaji a Hadriánově valu, izolujících nepokojný sever od civilizovaného jihu.

Pfeifferova eidola

Dnešní civilizaci křesťanského západu lze nazývat spíše než globální - stále ještě atlantickou. Vždyť od druhé světové války uplynulo teprve něco přes šest desetiletí a Třetí říše stavěla svůj Atlantický val, jenž měl ubránit na západě tisíciletou říši po pouhých deseti letech jejího růstu - právě proti ohrožení, přicházejícímu z oceánu. Na východě by byl takový pokus naivní, tam se ona říše chtěla neomezeně rozšiřovat a pohltit velkou část Eurasie a nakonec celou planetu.

Takové globální impérium však naštěstí pro lidstvo nevzniklo.

Dech jara

V posledních desetiletích, již za časů komunistické totality, se o globalizaci hodně namluvilo a napsalo.

Jak se zdá máme tu dnes takzvanou globální vesnici - a to zcela zvláštním způsobem.

Rozhodně se tu kultura v pozitivním smyslu nevyváží, neboť není odkud ji čerpat, zejména ne z jednoho monopolního zdroje, byť podobné snahy nechybí.

Po pádu sovětského impéria a ochabujících aktivitách západu na mocenském poli - dochází ke komplikovanému amalgamování kulturních vzorců navzájem.

Pojem amerikanizace jakoby pomalounku vyprchal s pojmem sovětizace. Samotná severoamerická kultura byla po druhé světové válce planetarizována, kdy sice vyvážela svou většinovou tvář, ale dostala se do vlivu východoasijské kultury potom, co již před řadou desetiletí byla ovlivněna kulturou afroamerického původu, kterou vstřebala. Je tudíž výsledkem složitých interakcí, pluralitní a nestabilní. Rozhodně neexportuje něco jako panhelénský akademický ideál do světa barbarů či pouhé komerční přeludy. Ve své stupidní a přízemní podobě sice představuje komický ideál bezhlavého zmanipulovaného konzumenta, ale to je dáno i tím, že tento vzorec je tak svůdný. Výměnou za původní identitu nabízí chudšímu světu iluzi jistého nadbytku, avšak bez záruky, že tak bude trvat na věčné časy. To byl ostatně slogan vize sovětského komunismu. Trval asi sedmdesát let, což je pouhá episoda světových dějin, kde se počítá se staletími a tisíciletími.

Gnostici Noscuntur Omnem Scientiam In Satana (Eremita)

Na tak mocném poli obstojí jenom veliké systémy s vyššími zárukami trvanlivosti.

Mezi ně patří především ty, které tak nepřesně definujeme jako náboženské: křesťanství, islám, hinduismus, buddhismus, šintoismus. Ba i duchovní orientace zahrnované pro nedostatek rozlišovacích vhledů pod pojem animismu či ateismu. Ateisticky zaměřenou ideologii komunismu lze odvozovat spíše ze sociálního chiliasmu a reformního dědictví křesťanské gnóze, naroubovanou na třídní panekonomismus a hlubokou víru v samospasitelnost jeho zakladatelů.

Jde o fundamentalismus sociální hlásající zvláštní evangelium naruby, přesto však se silnými mesiášskými prvky bez opory v nebeském principu, zato však se zbožněním ekonomických vztahů, což se dá i pozoruhodným způsobem spojovat s jinou neméně náboženskou ideologií - konzumerismem atlantického typu, který garantuje ráj již tu na zemi prostřednictvím manipulace stupidní, avšak velmi sofistikovanou reklamou a komplexním psychologickým nátlakem vyvíjeným na tržního spotřebitele.

Dominace sociálních věd v současném západním světě však ohlašuje již zcela nový trend.

Societa vyspělých zemí mění své hodnotové souřadnice. Do centra pozornosti vstupuje komunikace a informace se stávají nejen zbožím, ale i halucinogenem, jenž má odvést zmanipulované od nich samotných. Dát jim zapomenout na jejich vlastní vnitřní duchovní svět. Bohatý západní svět totiž chudne, v duchovním i hmotném smyslu, proto je hlásáno evangelium udržitelného rozvoje.

Zvláštním rysem tu je, že rozumné myšlenky ekologické a spirituální mohou být ekonomicky zneužívány.

Mezi zastaralými technologiemi a hledáním nových se objevuje propast. Můžeme sice létat ve vzducholodích, plachtit snad i vesmírem poháněni slunečním větrem, ale pokud necháme ležet ladem ten malý záhonek před vlastním prahem a nevypěstujeme na něm ani ředkvičky, pak budeme musit stále běhat pro potraviny do distribuční sítě.

A ta je velice závislá na pochybné rovnováze konkurenčního prostředí bez garancí nevyčerpatelnosti vlastních zdrojů výrobních a energetických.

Tudíž může se zhroutit a nechat konzumenty, neschopné samozásobování po totální likvidaci přirozených regionálních ekosystémů, na holičkách.

Logistika nepomůže tam, kde absentuje logika.

Nebude co a kam dopravovat, pokud dojde k neúměrnému nárůstu cen pohonných hmot, pokud monokultury a geneticky zmanipulované produkty sice půjdou na globální trh, ale na hřbetech oslů a mezků…

Mohu tu nadatlovat do počítače jakýkoliv nesmysl, ale vítr bude stejně vanout kam chce on sám, ne kam ho já pošlu...

Extasis (Terezie z Ávily)

Na detailu ceremoniálního kosmického pláště čínského regenta ze sbírek londýnského Victoria and Albert Museum nás upoutává již v předchozím příspěvku (Visio Arislei 2) zmíněný symbol draka s vysokou mírou komplexity.

V prvém plánu má význam magické ochrany svého nositele.

Zároveň je i garancí reprezentanta dračího pole, jež je nadzemní - nebeské, ale i podzemní, tudíž celostně kosmické a znamená vesmírný řád promítnutý do divinačního plánu nebeské říše středu tady a teď v jakési věčné přítomnosti.

Lze konstatovat, že stará čínská civilizace a kultura se vyznačovala smyslem pro zachování rovnovážnosti ekosystému říše.

Dračí proudy pod povrchem zemským byly čínskými geomantickými metodami a jejich znalci pečlivě zkoumány a respektovány, neboť v souhlase s nimi byla orientována i krajina a lidské příbytky v ní, zejména cesty, ale i posvátné stavby a centra paměti předků. Celá tato praktická i memorativní a konmemorativní struktura byla však orientována k jedinečnému středu a tím bylo posvátné a zapovězené město, kde sídlil sám syn nebes, jenž představoval jakési ústředí soustřeďující dračí energii nebes i země směrem k optimálnímu fungování celé říše.

Aparát, jímž tento, jak v předchozím textu zmíněno, „nejvyšší úředník“ disponoval, - se skládal z komplikované hierarchie úředníků mu podřízených. Zvláštním rysem tohoto impéria bylo, že moc tu měla, alespoň v ideálním modelu, nikoliv rodová aristokracie jako tomu bylo v západním světě minulosti, ale jedinci, kteří procházeli náročným systémem státních zkoušek. Že tento systém trpěl korupcí, při zkouškách se i klamalo a tak dále - je známo.

Pozoruhodné tu však přes veškeré negativní průvodní rysy je, že tento model v ideální rovině usiloval o konfuciánské uplatňování vize vzorné vlády a služby celku, včetně respektování toho, co bychom snad s jistou nadsázkou mohli hodnotit jako smysl pro ekologickou rovnováhu, včetně respektování přírodní a přirozené spirituality, kde lidská společnost, stát a příroda nejsou v konfliktu anebo tento konflikt má být minimalizován.

Pochopitelně individuální svoboda tím byla značně a osudově omezena.

To byla veliká odlišnost od společnosti svobodných občanů, jak ji známe z řeckých městských demokracií, tedy lidovlád, které jak známo, však nezahrnovaly podíl na moci či vládě těch nesvobodných, například otroků či žen, pokud ty zrovna nepatřily mezi vlivné kurtizány, jež mohly mít značný vliv zpoza jevištní scény demokracie.

S touto odlišností pojetí individuální svobody a zodpovědnosti se setkáváme dodnes a nutno konstatovat, že principy obrany lidských práv v západním pojetí se dostávají do konfliktu s tradicemi, ale i současnou praxí neevropských společenství dodnes a v míře někdy velice kritické.

Není třeba připomínat tak kritickou míru konfliktu hodnot jako je tomu v případě islámského tradičního a fundamentalistického pojetí práva a zákonodárství západního světa.

Stačí jen podrobné a bezskrupulózní studium například moderní japonské společnosti a šintoistických tradic, které jsou zde respektovány.

Rozhodně hodnota svobody individua v japonské společnosti není identická s tou v Evropě či Spojených státech a to přesto, že Japonsko od konce druhé světové války bylo vystaveno radikální modernizaci.

Americké okupační úřady však moudře k japonské tradici v politickém ohledu přistupovaly s respektem, i když vojenské vítězství bylo vykoupeno velmi problematickým prvním, a doufejme, že posledním, použitím jaderných zbraní s plošným absolutním účinkem.

Právní obhajoba takového aktu plošného vyhlazení městského obyvatelstva je činem, který v tak rozsáhlém a účinném efektu, - lze obhájit jen vojensko-strategickou rozvahou a to je velmi pochybné.

Neusilujme však o posouzení vojenského činu, který neobstojí před žádným řádným a nezávislým soudem jako ostatně i jiné akty v historii, kdy trpěli civilisté.

Vraťme se však k fenoménu přirozené autority, která by měla být ideálním pomyslným korektivem osobní svobody každého jednotlivce.

Jaká je optimální míra obou zmíněných složek ve světě, kdy v procesu amalgamování regionálních kultur vzniká hybris globální civilizace...

Problémem, jenž tu je pojmenován, je právě ona hybris a Wikipedie k tomu říká:

Hybris (ὕβρις) znamenala v řeckém starověku navenek projevovanou pýchu, domýšlivost a aroganci, vyzývavé, drzé jednání a vystupování, jež nutně vyvolá trest bohů, který pak postihne celou společnost. Původ slova se odvozuje od předpony hyper- a slovesa jít, kráčet; označovalo tedy něco jako překročení mezí.

Hybris původně označovala jednání smrtelníka, který nezná svou míru vůči bohům, vůči králi a později i vůči obci, rouhání a vzpouru proti řádu světa. Takové jednání jistě ztrestá bohyně Nemesis. Proto se od nejstarších dob přísně trestala. V městských státech se hybris pokládala jednak za urážku ostatních, jednak za nebezpečnou provokaci, jež může vyvolat pomstu a násilí. Aristotelés vymezuje hybris jako

„...zahanbení, zneuctění oběti ne proto, aby člověk něčeho dosáhl, ani proto, že se mu něco přihodilo, ale jen z vlastního potěšení. Hybris není pomsta za minulé urážky. Příčinou tohoto potěšení je, že si lidé myslí, že hanobením druhých posilují svoji nadřazenost.“

Staré řecké přísloví koros – hybris – até (tj. blahobyt – pýcha – pád) varovalo před svévolným vystupováním, podobně jako české „pýcha předchází pád“, a bylo jedním z častých témat řecké tragédie. Když Achilles v Iliadě nechá vláčet Hektórovu mrtvolu koněm, dopouští se hybris. Podobně Kreón v Sofoklově Antigoně, když zakáže pohřbít mrtvého Polyneika. Niobé, dcera Tantalova a sestra Pelopova, matka sedmi synů, která se vyvyšovala nad bohyni Létó, jež měla jen dva. Létó se tím cítila uražena a Apollón s Artemidou ji museli pomstít: všech sedm synů pobili svými šípy.

V současném užití znamená hybris vyzývavé, arogantní jednání, jež provokuje k odvetě, například v politickém jednání států a státníků, v nadutém a pohrdavém přístupu k jiným a podobně. Tak historik Ian Kershaw nazval první díl své knihy o Hitlerovi Hybris.

Další významy:

V řecké mytologii je Hybris nymfa, s níž Zeus zplodil poloboha Pana.

Od příbuzného řeckého slovesa hybrizó, překračuji hranice, se odvozuje moderní pojem hybrid a hybridní – kombinace dvou různých věcí, např. při šlechtění a křížení.

Hybris je tedy pojem původem řecký.

Rozhodně obsahuje vyjádření hodnotící zneužití moci k násilnému aktu, jenž je neospravedlnitelný…

Kolektivní hybris je dnes pravděpodobně aktuálnější nežli hybris v jednání jednotlivce. Dotýkáme se tím hybris imanentní kulturám a civilizacím, zejména těm, jež se vyznačují technologickou převahou nad jinými. Avšak i převahou ekonomickou, politickou či jinou, která má stísňující vliv na jejich sousedy v globálním měřítku zmíněné světové vesnice, kde geografické vzdálenosti již dávno byly minimalizovány až na kritickou explozívní hladinu…

Salomon Hiram - Illuminatus Dirigens