Zamyšlení k Visio Arislei

Zamyšlení k Visio Arislei.

Arisleus v laboratoriu

To co nazýváme v západním světě, poplatní tradici, náboženstvím, uměním a vědou je triadickým konstruktem, kterým překonáváme skok mezi syzigiemi, jež většinou chápeme v omezené dialektické redukci (bdění a spánek, den a noc, slunce a měsíc, pravda a lež, láska a nenávist atd.).

Alegorická poetika textu byzantského původu se vztahuje k problematice posvátné svatby - hierosgamos a mýtu hrdinské osobnosti. V proslulém alchymistickém textu komentovaném například C. G Jungem:

Arisleus vypravuje o svém dobrodružství u „mořského krále“, v jehož říši se ničemu nedaří a nic se nemnoží. Nejsou tam totiž žádní filosofové. Mísí se pouze stejnorodé; následkem toho nedochází k žádnému plození. Král tedy musí na filosofovu radu spojit své dvě děti, Gabrica s Beyou, jež donosil ve svém mozku. Pokud je král „exanimis“, to znamená odduševnělý, nebo je jeho země neplodná, má to znamenat, že skrytý stav je stavem latence a potenciality. Temnota a mořská hlubina nemají znamenat nic jiného než nevědomý stav nějakého obsahu, který je neviditelně projektován. Pokud takový obsah patří k celosti osobnosti a projekcí je ze souvislosti jen zdánlivě uvolněn, mezi vědomým a projektovaným obsahem stále trvá přitažlivost. Ta se většinou ukazuje ve formě fascinace.

Ex tenebris lux...

Alchymická alegorie vyjadřuje tuto skutečnost královým voláním o pomoc z hlubin odštěpeného a nevědomého stavu. Vědomí by mělo tomuto volání vyhovět; králi by se měla prokázat služba, „operari regi“, neboť by to nebyla jen moudrost, nýbrž i spása. To však znamená nutnost sestupu do temného světa nevědomí, rituálního obřadu jakéhosi katabasis eis antron (sestupu do jeskyně), dobrodružství plavby po nočním moři, jehož cíl a konec představuje obnovení života, vzkříšení a překonání smrti. Arisleus a jeho společníci se opováží toho podniku, jenž nejprve končí katastrofou, totiž smrtí Gabrica. Tato smrt je trestem za incestní, „coniunctio oppositorum“ (sjednocení protikladů). Pár tvořený bratrem a sestrou je alegorický pro ideu protikladů vůbec. Ty bývají různě obměňovány jako suchý - vlhký, horký - studený, mužský - ženský, slunce - měsíc, zlato - stříbro, Merkur - síra, kulatý - čtyřhranný, voda - oheň, vzdušný - těžký, tělesný - duchovní atd. „Královský syn“ (regius filius) je omlazenou formou královského otce. Ke smrti syna dochází v jedné verzi Vize Arisleovy tak, že při koitu v Beyině těle úplně mizí. V jiném znázornění jej pohltí otec nebo se slunce utopí v Merkuriovi nebo je polkne lev. Gabricus je mužský, duchovní princip světla a Logu, který se jako gnostický nús pohříží do objetí fysis. Úmrtí je tedy vykonaným sestupem ducha do hmoty.

Král v Lázni Mariině (Balneum Maris)

Účel sestupu se v hrdinském mýtu zcela obecně vyznačuje tím, že v onom nebezpečném okrsku (vodní hlubina, jeskyně, les, ostrov, hrad atd.) lze najít „těžko dosažitelný skvost“ (poklad, panna, nápoj života, překonání smrti atd.) Ona bázeň a odpor, jež každý přirozený člověk vůči příliš hlubokému ponoření do sebe sama pociťuje, jsou v podstatě strachem z cesty do Hádu. Kdybychom pociťovali jen odpor, nebyla by ta záležitost tak zlá. Ve skutečnosti ale vychází z duševního pozadí, právě z onoho temného, neznámého prostoru, jakási fascinující přitažlivost, jež hrozí, že její převaha poroste, čím hlouběji pronikneme. Psychologickým nebezpečím, jež přitom nastává, je disociace osobnosti na její funkční komponenty, jako jsou jednotlivé funkce vědomí, komplexy, dědičné jednotky atd. Rozklad - funkční, někdy též skutečná schizofrenie - je právě to, co se stane Gabricovi (ve variantě díla Rosarium philosophorum): v Beyině lásce je rozložen do atomů, což odpovídá jedné formě „usmrcení“ (mortificatio). Tato událost je opakovaným „sjednocení“ ducha a hmoty (nús a fysis). Dokud se k tomu nepřipojí vědomí, zůstávají protiklady nevědomí latentní. Díky vědomí jsou aktivovány a „regius filius“, duch, Logos nebo nús je pohlcen hmotou (fisis); to znamená, že tělo a jeho orgány dosahují převahy nad vědomím. Hrdinský mýtus zná tento stav pohlcení v břiše velryby či draka: Uvnitř většinou panuje takové horko, že hrdinovi slezou vlasy, to znamená, že se znovu rodí holohlavý jako kojenec. Toto horko je „ignis gehennalis“ (pekelný oheň), peklo, do něhož v rámci svého Díla sestoupil i Kristus, aby přemohl smrt. Jako „spasitel“ sestoupil filosof do pekel. Skrytý oheň je vnitřní protiklad ke studené vlhkosti moře. Ve Visio Arislei je to zjevné inkubační teplo, jež odpovídá stavu autoinkubace v „meditaci“ (meditatio). S podobnou představou, jež se nazývá tapas a je autoinkubací, se setkáváme v indické józe. (Cíl cvičení je tentýž jako ve Vizi Arisleově: proměna a zmrtvýchvstání.)

Z arabských pramenů dlužno uvést:

Visio Arislei je původem byzantskou básní o 336 verších. Arabové považují za  jejího autora stejnou osobnost jako autora spisu Turba philosophorum (Mu.shafal aljama'a) podle atributů, které uvádí Risalat madd al-ba hr al dhat -ru 'ya. Text, který obsahuje vizi o přílivu -  byl přeložen do latiny pod názvem Visio Arislei. Tento text je představen jako pokračování spisu Turba philosophorum.

Crux calligraphicus

Trojiční mysticismus je nám doslova geneticky vrozen, byť je tak hmatatelně přítomen v křesťanském věroučném dogmatu o Božské Trojici - Otce, Syna a Ducha Svatého.

Christianizace a přijímání východní křesťanské tradice, posléze v její latinizované podobě, trvá v moravském a českém geografickém i sociálním prostoru více nežli tisíc let.

V kontextu mediteránního světa, tedy hlavně jeho severní části, již přes dvě tisíciletí.

To je mnoho generací, počítáme-li tři až čtyři na jedno století - šedesát až osmdesát generací ve Středozemí a zhruba polovinu v Evropě zaalpské, zvané námi Střední, zejména pak u Slovanů.

Z hlediska evolučního procesu lidského druhu je to interval takřka nepatrný ve srovnání s desítkami tisíc let vývoje duchovní reflexe u našich předků v střední a pozdní fázi paleolitu či dokonce u hominidů vůbec, jelikož potom se dostáváme do sféry velmi nejistých spekulací a hypotéz a časového intervalu mnohonásobně vyššího.

Samozřejmě přísná exaktní věda bude k takovým teoriím velice skeptická a dá se konstatovat, že plným právem, neboť vyžaduje důkazy a nálezy, nesporně dokládající vědomé rituály protonáboženského charakteru.

Nedávné nálezy v jeskyni Chauvet v Jižní Francii jsou k tomu nesporně velkým přínosem.

Tím vším se pro prehistorii člověka obírá nový vědní obor - archeoreligionistika. Ta může čerpat nejen z konkrétních nálezů a nálezových situací v širších srovnávacích kontextech, ale i z řady jiných vědních specializací, například z poznatků kognitivní psychologie, zabývající se experimentálním bádáním o lidském mozku a myšlení.

Velmi obecně se kulturace člověka v celkovém rámci tohoto živočišného druhu jeví jako neustávající proces proměn superorganismu, jehož sociální identita se vyznačuje poměrně vysokou mírou soudržnosti, zajišťující ekvivalentní přenos tradice té či oné kultury z generaci předchozí na tu následující.

Použijeme-li spojení kulturní ekumena přiblížíme se řeckému oikumené, což lze chápat jako vyšší formu nadrodového či nadkmenového společenství, například ve smyslu univerzální křesťanské obce.

Kultura tu překračuje jistou neurčitost, danou již syzigií - materiální kultura a kultura nehmotná čili duchovní. K posuzování té prvé materialisticky orientované vědě postačují veškeré projevy hmotné kultury spjaté s nálezy a doklady nálezových situací a souvislostí, zejména při archeologických pracích a výzkumech.

V případě té druhé, zejména v prehistorickém světě předků, však chybí písemné památky a doklady všeho druhu, nabízejí se pouze rozmanité nálezové situace, například odkryvy pohřbů (keramika, šperky, zbraně), objevy kruhových rondelů, kresby a ornamenty na kostech, jeskynní malby a tak dále.

Tady je pochopitelně otevřen značný prostor pro spekulace a hypotézy všeho druhu.

Snad nejzazší hranici lidské sebereflexe lze vysledovat z hmotných nálezů až do té hlubiny času, kdy si člověk počal uvědomovat svou jedinečnost a neopakovatelnost, současně s vnímáním pomíjejícnosti, o čemž svědčí první pohřby s květinovými dary či červenou hlinkou, snad vyjadřující touhu po jisté transcendenci, překonávající limit fyzické neodvratné smrti. Je-li tato představa spojena s vitálním principem krve se jeví pravděpodobným. Rozhodně však se tu projevuje pieta k zemřelému bližnímu, i když archeologie objevila řadu důkazů o rituální antropofagii, což tuto pietu pro nás staví do až děsivého světla. Samozřejmě nutno doplnit tu souvislost, že živé lidské oběti božstvům či bohům a démonickým reprezentacím nejrůznějšího druhu se v řadě kultur udržely dodnes. Jistá dávka tohoto citu je obsažena v každém sebeobětování či heroickém činu, vyvolaném ať již náboženským či politickým entuziasmem, byť hodnota takového aktu má četné odlišné interpretace, pozitivní či negativní.

Sebeobětování pro blaho či záchranu společenství, jehož se cítí být nedílnou součástí je ukotveno v etickém kodexu většiny kultur a civilizací.

Christos

Civilizace je často kryta pojmem kultury, avšak lze ji posuzovat jako manifestaci soudržnosti dané historickým ztotožněním s ukotvením jedince či společenství v organizované struktuře, jejíž kulturní potenciál může být nižší, avšak technologický vyšší nežli u jiné odlišné civilizace. Civilizace se proto navenek manifestují spíše mocensky a chtějí civilizovat ty druhé odlišné civilizace - vnucováním vlastního rejstříku kulturních hodnot, často sváděním a nenásilně, avšak neméně často i násilnou adopcí za vydatného použití technologické převahy.

Jak již předesláno, je velmi nejisté stanovit nějaký pomyslný soud nad civilizacemi jako nositelkami kultur a stanovit, která z nich je formou vyšší a vyspělejší oproti jiné zdánlivě primitivnější, což ještě donedávna a bohužel i dnes je zneužíváno a naprosto neoprávněné.

Nesuďte, abyste sami nebyli souzeni, - je psáno a ještě jiná poučná prohlášení.

Ostatně jsme dnes sami svědky toho, jak naše globální konzumeristická civilizace, která je s nejvyšší pravděpodobností ve stadiu posledního tažení (pokud jde třebas o nepřiměřené exploatace přírodních zdrojů - vody, nafty a těžbu ostatních přírodních surovin) vnucuje své, někdy vysloveně sebevražedné představy, zbytku lidstva.

Výsledkem, jenž se ostatně dá snadno předpokládat, bude její postupné vyhasínání, pomalejší či rychlejší, s omezováním natality v civilizovaném světě dojde k výrazným demografickým změnám a spolu s dalšími průvodními jevy i k celkové proměně nejen globálního, ale především duchovního klimatu.

Prázdnota vyspělých technologií, nároky kladené na život v nadbytku se nejspíše ukážou jako liché a neúnosné.

Změny duchovního klimatu jsou, jak naznačeno v předchozím textu, stálé a trvalé, mění se pouze jejich intenzita a v dvacátém i jedenadvacátém století po narození Krista bezesporu dochází k akceleraci.

Synkretismus, prolínání a amalgamování kulturních tradic je patrné jak v hmotné, tak i nehmotné kultuře.

Křesťanská Evropa navíc neuvážlivě zakrývá vlastní tvář imaginární burkou popírání vlastní křesťanské tradice a kontinuity. Toto není výzva k probouzení křesťanského fundamentalismu. Právě naopak. Historické pochopení duchovního dědictví přispívá ke kulturní a civilizační identifikaci, brání opakování extrémů a otevírá pochopení pro odlišnosti odlišných kultur a civilizací, pochopení toho, že jejich nepřátelské city vůči nám mají často hluboké oprávnění.

Není to ani rezignace, protože všichni si musíme být vědomi, že například judaismus, křesťanství a islám tvoří hlubokou náboženskou a etickou jednotu ve své nefalšované spiritualitě.

Bůh je jen Jeden, ale projevuje se velice přesně a promlouvá ke každé lidské bytosti, pokud mu otevře své Srdce…

Eucharistia

Takto formulovaná maxima budí nedůvěru, zní velmi iracionálně, nevědecky, navíc zahrnuje pouze tři nejbližší monoteistická náboženství.

Jak však platnost takového tvrzení dokázat, potvrdit jeho oprávněnost - to je úkol nad jiné obtížný.

Proto nahlížejme na tento text jako na Introitus (Vstup) k imaginárnímu schodišti úvah, které by měly mít vztah k rozvaze o problematice naší současné civilizace, především v evropském a středoevropském kontextu, - a její kultury a kulturnosti…

V době nedávné v souvislosti s rozšiřováním Evropské unie se objevily zvláštní tendence nalézt předstupně evropské identity například v návaznosti na keltskou tradici, na úsilí některých osobností minulosti: Jiřího z Poděbrad, Karla IV., sv. Vojtěcha a tak podobně.

Zmínka o křesťanských kořenech evropské identity nebyla do samotné ústavy EU zahrnuta, snad aby neurazila city jiných nekřesťanských komunit, případně ateistů.

To se jeví velice pokrytecké a krátkozraké, pokud se na dnešní Evropskou unii podíváme podrobněji.

Její rozsah i po rozšíření o země, které byly satelity sovětského impéria - víceméně zabírá země s katolickou či protestantskou tradicí, pravoslavné - například Srbsko mají s přičleněním problémy. To však není podstatné, jelikož signifikantní je především přístup k Turecku. Přičleňování zemí s převahou muslimského obyvatelstva, patřících do kulturní sféry islámu je zkušebním kamenem evropské tolerance.

Jak známo geografická hranice evropského subkontinentu je na východě dána pohořím Ural.

Nepředpojatý laik by se tudíž mohl domnívat, že někde tady by byla i finální mez rozšiřování Evropské unie. To je ovšem jak obecně známo kardinální problém. Pokud by hypoteticky Rusko vstoupilo do unie, vzhledem k jeho rozloze by se ona unie stala Euroasijskou. Takže do západního světa by byl importován klasický ruský kulturní fenomén známý například z jistého rozčlenění Ukrajiny, problém tradičního sporu mezi západní a východní kulturní i politickou orientací. To je ovšem napětí v samotném pojetí civilizace, která vnímána jako atlantická jednota pravděpodobně takový proces bude vnímat jako vlastní orientalizaci.

Arbor Cabbalistica

Absurdita tohoto pocitu je nasnadě, když si uvědomíme, že samotné křesťanství přišlo do římského impéria z východu a proces orientalizace je patrný zejména ve středověku vlivem arabské vzdělanosti a kultury, zejména pak ve fenoménu reprezentativního císařství a role králů. Jak známo uplatňují se tu vlivy politické hierarchizace původem z íránské plošiny, odkud vzor monarchy nadaného až posvátnou mocí převzala již římská říše na vrcholu své moci právě na přelomu našeho letopočtu. To mělo i své státoprávní důvody, vzhledem ke koordinaci vládní moci, vycházející z původně malého centrálního městského útvaru, jenž do sebe postupně vstřebal nesmírné území. Administrativní účinnost v řízení a obraně tak rozsáhlého imperiálního útvaru si postupně vynutila jeho částečnou orientalizaci po vzoru velkých východních říší, původem starších.

Symbolon Draka na ceremoniálním oděvu čínského regenta (detail z originálu uloženého ve sbírkách Victoria and Albert Museum v Londýně)

V čem však spatřovat rys efektivity takového způsobu reprezentace mocenského provozu nežli v značné míře byrokratizace. Jak známo ve staré Číně je ideálem konfuciánského pojetí vidění vladaře nejen jako syna nebes, ale především jako nejvyššího úředníka na císařském stolci. Moc státní i duchovní je tu delegována a garantována nejen shůry, ale i jakoby ze světa podzemního, spodního a proto dokonalým symbolem spojení je - nebeský drak.

K takové fixaci ideálu vlády monarchy a jeho ustrnutí a izolaci impéria nikdy na západě ovšem nedošlo. Víceméně převládal expanzivní charakter nad ofenzivním, byť čínská zeď má svou obdobu v obranné linii na Dunaji a Hadriánově valu, izolujících nepokojný sever od civilizovaného jihu.

Pfeifferova eidola

Dnešní civilizaci křesťanského západu lze nazývat spíše než globální - stále ještě atlantickou. Vždyť od druhé světové války uplynulo teprve něco přes šest desetiletí a Třetí říše stavěla svůj Atlantický val, jenž měl ubránit na západě tisíciletou říši po pouhých deseti letech jejího růstu - právě proti ohrožení, přicházejícímu z oceánu. Na východě by byl takový pokus naivní, tam se ona říše chtěla neomezeně rozšiřovat a pohltit velkou část Eurasie a nakonec celou planetu.

Takové globální impérium však naštěstí pro lidstvo nevzniklo.

Dech jara

V posledních desetiletích, již za časů komunistické totality, se o globalizaci hodně namluvilo a napsalo.

Jak se zdá máme tu dnes takzvanou globální vesnici - a to zcela zvláštním způsobem.

Rozhodně se tu kultura v pozitivním smyslu nevyváží, neboť není odkud ji čerpat, zejména ne z jednoho monopolního zdroje, byť podobné snahy nechybí.

Po pádu sovětského impéria a ochabujících aktivitách západu na mocenském poli - dochází ke komplikovanému amalgamování kulturních vzorců navzájem.

Pojem amerikanizace jakoby pomalounku vyprchal s pojmem sovětizace. Samotná severoamerická kultura byla po druhé světové válce planetarizována, kdy sice vyvážela svou většinovou tvář, ale dostala se do vlivu východoasijské kultury potom, co již před řadou desetiletí byla ovlivněna kulturou afroamerického původu, kterou vstřebala. Je tudíž výsledkem složitých interakcí, pluralitní a nestabilní. Rozhodně neexportuje něco jako panhelénský akademický ideál do světa barbarů či pouhé komerční přeludy. Ve své stupidní a přízemní podobě sice představuje komický ideál bezhlavého zmanipulovaného konzumenta, ale to je dáno i tím, že tento vzorec je tak svůdný. Výměnou za původní identitu nabízí chudšímu světu iluzi jistého nadbytku, avšak bez záruky, že tak bude trvat na věčné časy. To byl ostatně slogan vize sovětského komunismu. Trval asi sedmdesát let, což je pouhá episoda světových dějin, kde se počítá se staletími a tisíciletími.

Gnostici Noscuntur Omnem Scientiam In Satana (Eremita)

Na tak mocném poli obstojí jenom veliké systémy s vyššími zárukami trvanlivosti.

Mezi ně patří především ty, které tak nepřesně definujeme jako náboženské: křesťanství, islám, hinduismus, buddhismus, šintoismus. Ba i duchovní orientace zahrnované pro nedostatek rozlišovacích vhledů pod pojem animismu či ateismu. Ateisticky zaměřenou ideologii komunismu lze odvozovat spíše ze sociálního chiliasmu a reformního dědictví křesťanské gnóze, naroubovanou na třídní panekonomismus a hlubokou víru v samospasitelnost jeho zakladatelů.

Jde o fundamentalismus sociální hlásající zvláštní evangelium naruby, přesto však se silnými mesiášskými prvky bez opory v nebeském principu, zato však se zbožněním ekonomických vztahů, což se dá i pozoruhodným způsobem spojovat s jinou neméně náboženskou ideologií - konzumerismem atlantického typu, který garantuje ráj již tu na zemi prostřednictvím manipulace stupidní, avšak velmi sofistikovanou reklamou a komplexním psychologickým nátlakem vyvíjeným na tržního spotřebitele.

Dominace sociálních věd v současném západním světě však ohlašuje již zcela nový trend.

Societa vyspělých zemí mění své hodnotové souřadnice. Do centra pozornosti vstupuje komunikace a informace se stávají nejen zbožím, ale i halucinogenem, jenž má odvést zmanipulované od nich samotných. Dát jim zapomenout na jejich vlastní vnitřní duchovní svět. Bohatý západní svět totiž chudne, v duchovním i hmotném smyslu, proto je hlásáno evangelium udržitelného rozvoje.

Zvláštním rysem tu je, že rozumné myšlenky ekologické a spirituální mohou být ekonomicky zneužívány.

Mezi zastaralými technologiemi a hledáním nových se objevuje propast. Můžeme sice létat ve vzducholodích, plachtit snad i vesmírem poháněni slunečním větrem, ale pokud necháme ležet ladem ten malý záhonek před vlastním prahem a nevypěstujeme na něm ani ředkvičky, pak budeme musit stále běhat pro potraviny do distribuční sítě.

A ta je velice závislá na pochybné rovnováze konkurenčního prostředí bez garancí nevyčerpatelnosti vlastních zdrojů výrobních a energetických.

Tudíž může se zhroutit a nechat konzumenty, neschopné samozásobování po totální likvidaci přirozených regionálních ekosystémů, na holičkách.

Logistika nepomůže tam, kde absentuje logika.

Nebude co a kam dopravovat, pokud dojde k neúměrnému nárůstu cen pohonných hmot, pokud monokultury a geneticky zmanipulované produkty sice půjdou na globální trh, ale na hřbetech oslů a mezků…

Mohu tu nadatlovat do počítače jakýkoliv nesmysl, ale vítr bude stejně vanout kam chce on sám, ne kam ho já pošlu...

Extasis (Terezie z Ávily)

Na detailu ceremoniálního kosmického pláště čínského regenta ze sbírek londýnského Victoria and Albert Museum nás upoutává již v předchozím příspěvku (Visio Arislei 2) zmíněný symbol draka s vysokou mírou komplexity.

V prvém plánu má význam magické ochrany svého nositele.

Zároveň je i garancí reprezentanta dračího pole, jež je nadzemní - nebeské, ale i podzemní, tudíž celostně kosmické a znamená vesmírný řád promítnutý do divinačního plánu nebeské říše středu tady a teď v jakési věčné přítomnosti.

Lze konstatovat, že stará čínská civilizace a kultura se vyznačovala smyslem pro zachování rovnovážnosti ekosystému říše.

Dračí proudy pod povrchem zemským byly čínskými geomantickými metodami a jejich znalci pečlivě zkoumány a respektovány, neboť v souhlase s nimi byla orientována i krajina a lidské příbytky v ní, zejména cesty, ale i posvátné stavby a centra paměti předků. Celá tato praktická i memorativní a konmemorativní struktura byla však orientována k jedinečnému středu a tím bylo posvátné a zapovězené město, kde sídlil sám syn nebes, jenž představoval jakési ústředí soustřeďující dračí energii nebes i země směrem k optimálnímu fungování celé říše.

Aparát, jímž tento, jak v předchozím textu zmíněno, „nejvyšší úředník“ disponoval, - se skládal z komplikované hierarchie úředníků mu podřízených. Zvláštním rysem tohoto impéria bylo, že moc tu měla, alespoň v ideálním modelu, nikoliv rodová aristokracie jako tomu bylo v západním světě minulosti, ale jedinci, kteří procházeli náročným systémem státních zkoušek. Že tento systém trpěl korupcí, při zkouškách se i klamalo a tak dále - je známo.

Pozoruhodné tu však přes veškeré negativní průvodní rysy je, že tento model v ideální rovině usiloval o konfuciánské uplatňování vize vzorné vlády a služby celku, včetně respektování toho, co bychom snad s jistou nadsázkou mohli hodnotit jako smysl pro ekologickou rovnováhu, včetně respektování přírodní a přirozené spirituality, kde lidská společnost, stát a příroda nejsou v konfliktu anebo tento konflikt má být minimalizován.

Pochopitelně individuální svoboda tím byla značně a osudově omezena.

To byla veliká odlišnost od společnosti svobodných občanů, jak ji známe z řeckých městských demokracií, tedy lidovlád, které jak známo, však nezahrnovaly podíl na moci či vládě těch nesvobodných, například otroků či žen, pokud ty zrovna nepatřily mezi vlivné kurtizány, jež mohly mít značný vliv zpoza jevištní scény demokracie.

S touto odlišností pojetí individuální svobody a zodpovědnosti se setkáváme dodnes a nutno konstatovat, že principy obrany lidských práv v západním pojetí se dostávají do konfliktu s tradicemi, ale i současnou praxí neevropských společenství dodnes a v míře někdy velice kritické.

Není třeba připomínat tak kritickou míru konfliktu hodnot jako je tomu v případě islámského tradičního a fundamentalistického pojetí práva a zákonodárství západního světa.

Stačí jen podrobné a bezskrupulózní studium například moderní japonské společnosti a šintoistických tradic, které jsou zde respektovány.

Rozhodně hodnota svobody individua v japonské společnosti není identická s tou v Evropě či Spojených státech a to přesto, že Japonsko od konce druhé světové války bylo vystaveno radikální modernizaci.

Americké okupační úřady však moudře k japonské tradici v politickém ohledu přistupovaly s respektem, i když vojenské vítězství bylo vykoupeno velmi problematickým prvním, a doufejme, že posledním, použitím jaderných zbraní s plošným absolutním účinkem.

Právní obhajoba takového aktu plošného vyhlazení městského obyvatelstva je činem, který v tak rozsáhlém a účinném efektu, - lze obhájit jen vojensko-strategickou rozvahou a to je velmi pochybné.

Neusilujme však o posouzení vojenského činu, který neobstojí před žádným řádným a nezávislým soudem jako ostatně i jiné akty v historii, kdy trpěli civilisté.

Vraťme se však k fenoménu přirozené autority, která by měla být ideálním pomyslným korektivem osobní svobody každého jednotlivce.

Jaká je optimální míra obou zmíněných složek ve světě, kdy v procesu amalgamování regionálních kultur vzniká hybris globální civilizace...

Problémem, jenž tu je pojmenován, je právě ona hybris a Wikipedie k tomu říká:

Hybris (ὕβρις) znamenala v řeckém starověku navenek projevovanou pýchu, domýšlivost a aroganci, vyzývavé, drzé jednání a vystupování, jež nutně vyvolá trest bohů, který pak postihne celou společnost. Původ slova se odvozuje od předpony hyper- a slovesa jít, kráčet; označovalo tedy něco jako překročení mezí.

Hybris původně označovala jednání smrtelníka, který nezná svou míru vůči bohům, vůči králi a později i vůči obci, rouhání a vzpouru proti řádu světa. Takové jednání jistě ztrestá bohyně Nemesis. Proto se od nejstarších dob přísně trestala. V městských státech se hybris pokládala jednak za urážku ostatních, jednak za nebezpečnou provokaci, jež může vyvolat pomstu a násilí. Aristotelés vymezuje hybris jako

„...zahanbení, zneuctění oběti ne proto, aby člověk něčeho dosáhl, ani proto, že se mu něco přihodilo, ale jen z vlastního potěšení. Hybris není pomsta za minulé urážky. Příčinou tohoto potěšení je, že si lidé myslí, že hanobením druhých posilují svoji nadřazenost.“

Staré řecké přísloví koros – hybris – até (tj. blahobyt – pýcha – pád) varovalo před svévolným vystupováním, podobně jako české „pýcha předchází pád“, a bylo jedním z častých témat řecké tragédie. Když Achilles v Iliadě nechá vláčet Hektórovu mrtvolu koněm, dopouští se hybris. Podobně Kreón v Sofoklově Antigoně, když zakáže pohřbít mrtvého Polyneika. Niobé, dcera Tantalova a sestra Pelopova, matka sedmi synů, která se vyvyšovala nad bohyni Létó, jež měla jen dva. Létó se tím cítila uražena a Apollón s Artemidou ji museli pomstít: všech sedm synů pobili svými šípy.

V současném užití znamená hybris vyzývavé, arogantní jednání, jež provokuje k odvetě, například v politickém jednání států a státníků, v nadutém a pohrdavém přístupu k jiným a podobně. Tak historik Ian Kershaw nazval první díl své knihy o Hitlerovi Hybris.

Další významy:

V řecké mytologii je Hybris nymfa, s níž Zeus zplodil poloboha Pana.

Od příbuzného řeckého slovesa hybrizó, překračuji hranice, se odvozuje moderní pojem hybrid a hybridní – kombinace dvou různých věcí, např. při šlechtění a křížení.

Hybris je tedy pojem původem řecký.

Rozhodně obsahuje vyjádření hodnotící zneužití moci k násilnému aktu, jenž je neospravedlnitelný…

Kolektivní hybris je dnes pravděpodobně aktuálnější nežli hybris v jednání jednotlivce. Dotýkáme se tím hybris imanentní kulturám a civilizacím, zejména těm, jež se vyznačují technologickou převahou nad jinými. Avšak i převahou ekonomickou, politickou či jinou, která má stísňující vliv na jejich sousedy v globálním měřítku zmíněné světové vesnice, kde geografické vzdálenosti již dávno byly minimalizovány až na kritickou explozívní hladinu…

Salomon Hiram - Illuminatus Dirigens