Prasátko
Věda, náboženství, umění, politika mají jeden významný společný rys.
Vyžadují od jedince jistou míru srozumění, konsensu.
Ten spočívá v tom, že menší či větší část osobní individuální moci delegujete či přesněji přenášíte na jiné osoby.
Individuální mocí je tu potenciál poznávací, zkušenostní i manipulativní mohutnosti a mohoucnosti každého z nás.
Lze konstatovat, že dítě tak deleguje tento potenciál na své rodiče a to již aktem početí. V tomto smyslu by pak byla zodpovědnost matky i otce dítěte mnohem vyššího řádu a odvíjela se od samotného aktu plození a otěhotnění matky.
Tento přenos je ve svém etickém jádru sice spontánní, ale zahrnuje všechny zúčastněné. Tudíž není tu pasívního subjektu, který by bylo možné bez účasti svědomí, zcela beztrestně eliminovat a veškeré vazby tím zrušit.
Přenos moci je tedy důvěrou kladenou na každou lidskou bytost, ať již moc dává někomu jinému anebo ji od někoho jiného přebírá.
V lidské kulturní a civilizační sféře pak sdílení moci jde nad horizont jednotlivce a jednotlivého a to již z prvotního důvodu, aby byl přenos vůbec sdělitelný, komunikovatelný.
V umění bylo v tomto ohledu dosaženo nejvyšší míry volnosti v západním umění moderním. Originalita individuálního tvůrčího aktu se tu stala požadavkem direktivním, avšak i tu lze vystopovat reminiscence v bližší či vzdálenější minulosti kulturní, které snižovaly význam nečitelnosti a nedostatky sdělnosti i tam, kde veškeré tradice měly být překonány a zrušeny s platností zdánlivě absolutní.
Ve vědě je, jak patrno, konsensus vědecké komunity nezbytný, aby se jedinci dostalo nezbytně žádoucího uznání pro jeho práci na tomto poli.
Přesto jsou vyvolávány diskuse o tom, zda konciliární srozumění a uznání odbornou komunitou má platnost stvrzující smysl práce jednotlivce, pokud se tento například dostal příliš daleko či zcela mimo - schopnost většiny být chápán.
Přitom nemusí vždy jít o excentrika prezentujícího fantasmata, jež jsou jen přeludy jeho chorobné psyché, ověřené v laboratoři pochybnými pokusy.
Někdy sama odborná komunita postupuje touto ostudnou cestou, avšak jako každý oficiální koncil má svou pravdu, byť se posléze ukázala scestnou, mylnou, zavádějící.
Přesto skutečnou otevřenou a pluralitní vědu by měla od náboženství odlišovat právě vyšší míra nedogmatičnosti.
Schopnost rozlišit každou ověřenou a přijatou teorii ve stupni její nezbytné falzifikovatelnosti (Karl Popper) je atributem opravdové vědy.
Náboženství tudíž, zejména z pohledu teologie, nebude v modernistickém pojetí vědou, ale spekulativní dogmatikou odvislou od víry, jež je kodifikována a institucionalizována, vtělena do celku učení té či oné Církve až právnicky přesnými formulacemi. Pouhý spontánní rituál se tak stává liturgií, avšak metodicky a metodologicky, což se kryje s pojmem -vědecky-, podloženou.
Míra falzifikovatelnosti je tu však na rozdíl od vědy nulová, protože platnost tvrzení, jež nemají experimentální, ale věroučný charakter - je absolutní.
Falzifikovatelnost a verifikovatelnost tak v dogmatu nádherně splývají, bez víry nelze o něm rozjímat a zkoumat jej v jeho účinnosti.
A tak mi napadá jen jedno:
Pokud se věroučné rozjímání a poznávání tak liší od toho vědeckého - v čem skutečně vlastně tkví ona neslučitelnost obou?
Sensualistická a empirická metoda zkoumání byla podkladem změn paradigmatu moci poznání v západním středověkém světě.
Zvláštní přitom bylo, že se tak -jak známo- dělo v tehdejších vědeckých komunitách, které sídlily v klášterech, neboť ty byly současně i vědeckými výzkumnými ústavy v dnešním slova smyslu.
Až do doby opuštění organicistické teorie kosmické jednoty (kardinál Mikuláš z Kusy reprezentuje organicismus ) a rozšíření kartezianizmu ( filozofie René Descartese) na prahu mezi středo- a novo- věkem však tu nebylo oné exponenciálně narůstající seizmické propasti, která v století devatenáctém a dvacátém měla dokonat dílo zkázy - vědu a náboženství tragicky rozštěpit schizofrenickým řezem.
Pak stačilo jen málo času - a věda se vzápětí dostala pod kuratelu ideologického dogmatismu totalitních politických systémů, které vypadly jako děsivé hybridy z mateřského lůna sociálně zbědovaných monarchií či demokracií…
Každý přístroj námi používaný či každá technologie je tak trochu rozšířením, extenzí našich lidských smyslů, jež jsou značně omezeny jen na určité soubory jevů makrosvěta a často nás i šeredně klamou. Matematizace přírodověd a konečně i věd sociálních a nezdolná snaha tak učinit, v takzvaných vědách humanitních, je podivuhodná.
Matematika je přece určitou formou racionální anticipace, tudíž formální logikou.
Sémantickým polem je tu velice abstraktní zpracování a přehodnocení smyslové zkušenosti, která mu obětuje vlastní autenticitu a někdy i tvůrčí spontaneitu.
Mnoho jevů a interakcí přirozeného světa (Husserl, Heidegger, Patočka a jiní) totiž nelze abstrahovat exaktními metodami, kvantifikovat a poměřit fiktivními kvalitativními metodami. Anebo lze, ale za cenu jejich falzifikace, kterou dokážeme verifikovatelnost naší omezené experimentálně ozkoušené teorie. Ta však nemusí být zrovna teorií velkého třesku, ale spíš explozí klamu, podloženého důkladnou matematizací a statistikou, balancující na okraji pravděpodobnosti nemožného.
Sebelepší a sebedůkladnější logický konstrukt zdaleka nic nedokazuje, neboť se zakládá na pravděpodobnostním konsensu a jeho abstrahování matematizací a statistickými postupy. Na tom lze založit vědeckou kariéru dosti obdobně jako v časech protireformace na konsensu s rozhodnutími církevní kurie, ohledně nedotknutelných dogmat. Přesto však konečný efekt bude nulový, byť mu předchází teatrální propagační ohňostroj.
Mýlil by se ten, kdo by se domníval, že chci sčítat jablka a hrušky do jedné pomyslné nadmnožiny či útočit na beztak nedobytnou citadelu církve či vědy.
Nikoliv a právě naopak - jde mi jen o vhled, snad i ověřitelný historií vědy a náboženství, jenž je ve své kritičnosti laskavý a pln sympatií k takovým dogmatizujícím konsensům.
Teprve ony z prchavých lidských myšlenek činí stavební kameny budoucích katedrál…
Jak v předchozím textu zmíněno - delegování moci je záležitostí ošemetnou, kde se vymlouvat na to, že jsme tak učinili fascinováni emocemi či opojeni všemohoucností rozumu,- zkrátka neplatí.
Vezměme si za příklad - politiku.
Narážíme na ošemetné řecké slůvko - polis. Dovodíme, že politika je věcí nebo spíš jednáním a rozhodováním o obci, týká se všech svobodných občanů (mimo otroky a ženy, jak výše připomenuto ohledně antické městské demokracie).
Dobrovolně či méně dobrovolně, případně nedobrovolně a z donucení, delegujeme vlastní individuální moc na jiné, kteří nás mají zastupovat a rozhodovat o věcech obecných bez naší přímé účasti. To je velmi důležité, neboť tu jde o akt volební či přenos moci rozhodovací, který by měl, jak se dnes s oblibou říká, - být dobře ošetřen.
Tedy jasný a pokud možno srozumitelný všem občanům, obdařeným právem volebním.
Nechci žertovat, ale dnes se toto právo týká i žen. Otroky nemáme, alespoň oficiálně se to tvrdí a nechci toto tvrzení zpochybňovat.
Takže naše místní verze demokracie je širší než ta athénská tradiční, ale zároveň není přímá (alespoň to o nás tvrdí naši krajané žijící ve Švýcarsku, z nichž někteří nad námi lámou v tomto ohledu - hůl).
Máme tudíž nepřímou zastupitelskou demokracii.
Nedávno jsem na Českém rozhlase 6 (bývalá Svobodná Evropa) a na jiných kanálech vyslechl diskuzi moderátorů a politologů k metodice a metodologii voleb do obecních zastupitelstev (říjen 2010).
Poslouchal jsem pozorně a musím přiznat, že mne zaskočilo, jak si stěžovali na různé legislativní nedostatky. Také jejich vysvětlování, jak může a měl by volič postupovat při volbě - bylo tak složité, že jsem jejich vývody, opravdu ani po třetím poslechu - plně nepochopil.
Doufám, že většina mých spoluobčanů v České republice má vyšší inteligenční kvocient nežli já, je schopna se v tomto volebním systému plně a zodpovědně orientovat a rozhodne optimálně.
Abych tuto tirádu dovedl ke konci, byť dílčímu:
Zkrátka jsem rezignoval, deleguji svou moc jednotlivce v demokracii na mé moudré spoluobčany, nikoliv tedy na zastupitele, kteří z těchto voleb vyjdou. Tak daleko má schopnost prekognice nesahá.
Volební komise a urna, jež na mne čeká, se pro tentokrát bude musit obejít bez mé aktivní účasti svobodného voliče. Nevyužiji demokratického práva občanského jít ke svobodným volbám, protože… - mám chřipku a marodím.
Ještě bych je tam mohl některé nakazit nepříjemnou virózou, která mne sužuje už několikátý den a způsobit tak škody národnímu hospodářství.
Příště asi vyrazím, pokud se dožiju dalších voleb, do ulic s ochrannou rouškou.
Proboha, napadá mi, aby ji neměli za burku a mne za -istu a nenapálili mi broky do řiti…
Nepoužívej takzvaná klíčová slova, paranoiku.
Už mlč!
Prasátko
Žádné komentáře:
Okomentovat