oldmole

Mystérium středního stavu a nomáda

Motto: „Nomádi však putují planetou: houfně v kontejnerech napůl udušeni, ale též individuálně v luxusních kabinách soukromých letadel.“

(úryvek z kapitoly Mystérium střední třídy)

Jak předesláno trojiční systém myšlenkových konstruktů má překonat dialektickou rozpornost. Polarizace do navzájem se doplňujících syzygií umožňuje našemu uvažování modelovat napětí v energetických polarizacích, což je determinováno již samotnou viditelnou podobou světa přírody.

Kontinuita tělesně omezeného existování je však vetkána do kauzálně chápaných kompozic bytí, jež překračují pouhou pomyslnou lineárnost uzamčení v jednolitosti prostoru a času.

Přírodní svět spíše hérakleitovsky plane, nežli se jeví jako krystalicky tuhnoucí kolem os bytí, jež si nárokuje naše představivost, která je současně fascinována i šokována děsem z pomíjejícnosti fenoménů, kdy třpyt tvarů mizí spolu s vytrácejícím se světlem rozumové reflexe.

 

Mysteriózní sociální konstrukt střední třídy jako ideální mezivrstvy v sociálním i politickém smyslu má tedy funkci jakéhosi pomyslného jazýčku na vahách skladby lidské společnosti.

Má zajistit jakousi stabilizaci předjednaného řádu především v ideologických scénářích politických systémů západní civilizace, kde by měl vyloučit extrémy imaginované „orientální“ totality deifikací idealizovaného řeckého demokratického modelu antického maloměstského státu, kde doslova každý občan znal každého.

Lze nadsadit, že střední třída tu reprezentuje hobbesovského Leviatana, tisícihlavého kolektivního egregoru střežícího planoucí pyramid demokratického konstruktu, jak je ostatně dodnes vyobrazeno na dolarových bankocetlích. To je ostatně dávný ideál iluminátů a svobodného zednářství, dnes ovšem velice naivní a riskantní. Je obraz stejně tak vyprázdněný jako pojmový kontejner jakéhokoliv jiného druhu, třebas i padlých totalit sklonku minulého tisíciletí, které použily jiné manipulativní klíčové obrazce. Ostatně s pádem těchto totalit stejně dochází k jejich neustálé revokaci, jak o tom svědčí události na nejrůznějších místech planety i v současné historii.

 

Tudíž opakujme si, že triáda sociálního vrstvení evropské společnosti je založena na hlubinném mysticismu, kořenícím v kastovních tradicích indických.

Novodobá teorie sociálních vrstev, stratů, by zase ráda zachytila zmíněnou hérakleitovskou proměnlivost společenského planutí, vyhoření pevných konstruktů. Putujeme řetězci společenských vrstev během jednoho krátkého pozemského života, propadáme se v iluzivní hierarchii výše nebo níže mezi vrcholem planutí a vyhasínajícím, řeřavým dnem.

To by snad i lépe odpovídalo mystické skepsi osamělé moudrosti východního zasvěcence a poutníka inkarnačním tkanivem ananké.

 

Nedávno se objevil i pozoruhodný pojem -prekariát-.

 

V angličtině adjektivum precariously nese řadu podobných významů: nejistě, ošidně, povážlivě, nezaručeně, nebezpečně, vratce, vachrlatě atd.

Profesor ekonomie univerzity v anglickém Bathu, Guy Standing, je použil v názvu své studie „The Precariat – The New Dangerous Class“ (Prekariát – nová nebezpečná třída).

Standing, možno říci, vymezuje různé stupně této vykořeněné třídy, převážně mladých lidí od „čavů“ (angl. chavs, zkratka pro vulgární definici tzv. lumpenproletariátu ze staženiny „Chatham average“ tj. průměr z Chathamu, na sociálních podporách systematicky „parazitující“ a vegetující vrstvě britské chudiny, kterou analyzuje Owen Jones v jiné nedávno vydané publikaci „Chavs: The Demonization of the Working Class“, Čavové: Démonizace dělnické třídy) tj. mladých lidí s nižším stupněm vzdělání až přes vysokoškolsky vzdělanou mládež s vyšším vzděláním, které hospodářská krize vzala šanci získat odpovídající práci ( šp.indignados - pobouření, protestující v ulicích španělských měst) až po dnes nezaměstnanou starší generaci, jež kvůli krizi přišla o práci a svoje společenské postavení, za což vinu obvykle dává přistěhovalým cizincům či etnickým minoritám. Právě tato skupina nachází řešení ve vypjatém extremismu a jeví se podle Standinga jako společensky a politicky nejrizikovější.

 

V celé řadě relevantních reflexí jiných autorů je upozorňováno na proces prekarizace práce.

Jde vlastně o primitivní jednorázový nákup nájemní práce na dobu omezenou.

Vznešeně a klamně se to nazývá flexibilita pracovních sil v rámci pracovního trhu.

Práce je znehodnocena zaváděním časově a finančně nevýhodných pracovních smluv mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Členěním pracovních úvazků na částečné, takže jedno pracovní místo je děleno mezi několik zaměstnanců s velmi omezenými pracovními právy.

Vlastně jde o cílenou asocializaci společnosti jako perfidní opak manifestované socializace.

Zaměstnanci jsou vlastně nájemními nevolníky a kdykoliv se mohou propadnout do pasti nezaměstnanosti. V dřevních časech se tomu říkalo – vykořisťování. Sociální stát je však dnes již jen prázdnou slupkou, jejíž trosky cynicky demontuje vládnoucí politická elita podle diktátu zájmových podnikatelských skupin globálního velkokapitálu.

Motivací na obou stranách je tu čistě a jenom zisk za každou cenu. Lidé, hledající práci, skládají různé částečné úvazky tak, aby si udrželi životní standard nad hranicí chudoby. Lidé práci nabízející a poskytující, se snaží maximalizovat zisk z nájemní práce těch prvních, pokud možno za jakoukoliv cenu tj. i za cenu dehumanizace práce. Důležitější jsou nesmyslné a chaotické inovace počítačových programů a informační techniky na úkor přirozené lidské komunikace a smysluplnosti lidské práce tvůrčí. To je ve vyspělých zemích světa obzvláště zřetelné.

Český sociolog a filosof Jan Keller spatřuje v procesu pekarizace práce velké nebezpečí, protože tu vzniká přemostění mezi upadající střední třídou a deklasovanými vrstvami populace, tedy výše definovaným prekariátem: „...Všechny tři fronty, na kterých souběžně probíhá nárůst sociální nerovnosti v podmínkách postindustriální společnosti, jsou v úzkém vztahu se vznikem poměrně nového jevu – s masovým rozšířením neplnohodnotných (prekérních) forem práce. Nárůst objemu neplnohodnotných forem práce umožňuje vlastníkům firem a jejich akcionářům přivlasňovat si stále vyšší podíl nadhodnoty na úkor zaměstnanců. Pohlížejí proto na stálé zaměstnance s plnohodnotnými pracovními smlouvami jen jako na nákladovou položku, kterou je nutno neustále snižovat.“

(citace z publikace Jana Kellera, Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti, - z kapitoly s názvem Útok na společnost zaměstnání)

 

Vzniká svět pracující chudoby a je možno se ptát: po kolikáté již v dějinách?

Má to být postmoderní obdoba druhého nevolnictví, kterou ze středoevropského prostoru známe ze 17. a 18. století? V dnešním světě je tu spíše blízkost k postkolonialisaci v poindustriální epoše západního světa, proces orientalizace práce podle rozvojového modelu kapitalismu v přechodu od imperialistického do kapitalistického stadia, pokud budeme parafrázovat Leninovu definici vývoje této svérázné společenské formace v intencích bolševického folklóru.

 

Osobně v široce chápaném pojmu prekariátu spatřuji kontrapunkt ke starobylejšímu termínu proletariátu, jenž má být aktualizován v nové sociální skupině, vrstvě či třídě, chcete-li.

 

Co je na těchto úvahách zajímavé je, že v postindustriálním světě je takto ustavena -mimo jiné- sociálně neuvědomělá a vskutku politicky negramotná, vlivná skupina převážně mladé generace lidí středoškolsky či vysokoškolsky vzdělaných, avšak velice jednostranných.

Okolnosti vývoje společnosti směrem k chaotické sociální diferenciaci a nerovnosti příležitostí všeho druhu každého člena pomyslného –prekariátu- nutí do obranné pozice bytosti vymrštěné z ochranného kruhu kolektivní solidarity do projektované konkurenceschopnosti, vlastně netajeného boje o vlastní uplatnění a přežití, takřka jakýmkoliv způsobem.

Dokonce strategie podpory, třebas Evropské unie, tu všem více či méně neúpěšným a nespokojeným nabízí jakýsi podivný gigantický „holobyt“, kde se podle proměnlivých pravidel mají rvát navzájem mezi sebou o drobty, které jim snad spadnou ze stolů těch úspěšnějších a bohatších soudruhů v spolubytí.

Možná je to vylíčení velmi skeptické a pesimistické, avšak nelze se mu ubránit.

Byvší proletariát měl být informován a uvědomován o své potenciální moci tzv. pokrokovou inteligencí, jež v tomto procesu zvědomování měla hrát vůdčí roli gurua. Dnešní prekariát je však již od počátku atomizován, naprosto bez smyslu pro kolektivní a solidární jednání, protože to jaksi vylučuje již samotný princip konkurenceschopnosti, stejně tak jako princip národního sebeurčení, pokud je uplatňován dominantně a neomezeně, ohrožuje, ba vylučuje internacionální všelidskou kooperaci.

Jakoby odkudsi z hloubi ozvěnou bylo slyšet dávné římské imperiální heslo: Rozděl a panuj!

Dělit národy a kmenová společenství, hnát je konkurenčně proti sobě v pomyslné soutěži o místo na výsluní bylo starou taktikou kolonizátorů a imperiálních byrokracií nejrůznějšího druhu.

 I sociální konstrukt individualizovaného, poslušně na soutěž o místo na společenském žebříčku naprogramovaného, prekariátu je z této byrokratické sociální laboratoře.

Ti, kteří z holobytu soutěživého prekariátu vypadnou – skončí na ulici, třebas jako bezdomovci…

 

To sice svědčí o promyšlené politice mocenské manipulace, nikoliv však o koncepční prozíravosti.

Ukazuje se, že v silách této byrokratické strategie není ani účinné zabránění sociálním nepokojům bez vydatné policejní asistence a pouličního násilí.

 

Jaký však systém by však musil být vytvořen, padly-li jakékoliv etické zábrany ze strany mocí disponujících, i těch mocensky manipulovaných?

Pokud se vědomí nezbytné obecné občanské solidarity změnilo v konkurenční gladiátorské zápolení ve velkém, jak jsme toho bezmocnými svědky.

Prekariát na rozdíl od proletariátu je atomizovaným a zoufale individualizovaným ne-společenstvím vlastníků jednostranného vzdělání na různých stupních. Většinou úžeji specializovaní jedinci mužského i ženského pohlaví se ženou za osobním uplatněním, kariérou za každou cenu, za hranice průměrných lidských možností.

Takové chování a jednání skvěle nahrává asociálním tendencím v manipulaci dnešní společnosti ze strany státní i světové byrokracie, jež hraje se všemi hazardní hru mezi nadnárodními firmami, nomádsky putujícími za levnou pracovní silou, spekulujícími bankovními institucemi hrajícími v burzovním kasinu, nově se formujícími virtuálními impérii všeho druhu, bez obsahu, chuti i zápachu.

Zdá se však, že strašidlo prekariátu je stigmatem hlavně té bohatší a menší části dnešního světa Západu i Východu, v chudších regionech mají lidé zcela elementární starosti, takže jejich „konkurenceschopnost“ se leckdy projevuje velice spontánně, primitivně a drasticky – skutečně v boji o holé přežití, které je nesrovnatelné s půtkami v hospodářsky přesycených „tržních“ společenstvích…

 

 

Neoliberální snění tu končí ve slepé uličce sociálních konfliktů a oklikou se vrací do neuspořádaného světa západní Evropy dvacátých let, kdy ekonomické sobectví, spekulace a chaos přinesly totalitní „řešení“ v korporativním italském fašismu a německém nacionálním socialismu. To je již do omrzení obehraná písnička se špatným koncem a novým poválečným řešením po dalším globálním konfliktu v podobě Marshallova plánu a špatného pokračování frašky moderního věku v podobě bilaterálního jaderného sociálního a politického štěpení na dva nesmiřitelné tábory studené války.

Jednoznačně a nekompromisně je třeba pochopit, že jak sociální inženýrství nacismu, tak i sovětského a čínského modelu komunismu je iluzí, stejně tak jako křečovité soudobé snahy udržet tzv. globální kapitalistický ekonomický a politický chaotický model za každou cenu. Permanentně se opakující systémové krize jsou toho dokladem.

Možná, že mnozí snílci upírají své naděje k čínské verzi synkretismu, spájejícího orientální komunistickou despocii s brutálním kapitalistickým řešením. Západní individualistickou demokracii je zapotřebí matoucí manipulací znemožnit a nahradit ji dynamicky byrokraticky manažerskými metodami. Z málo operativních a neohrabaných stranických byrokratů jakousi tajemnou alchymistickou metastází vznikne elita manažerů bez skrupulí, nová generace manipulátorů a programátorů mas podlidských robotů, hemžících se v apokalyptickém stínu megaměstských aglomerací. Doslova jakéhosi spotřebního zboží pro nově vznikající virtuální božstva globální spekulace bez chuti a zápachu.

Jediné, co dnešní manažery a manipulátory všeho druhu spojuje, není dávná idea nadnárodního globálního proletariátu, nové aristokratické elity komunistické všeovládající byrokracie, ale vize informačního gamblera, jenž sice pravidla v průběhu hazardní hry ustavičně mění podle potřeby a rozmarů deifikovaného trhu, ale nechce ztratit své rozhodčí postavení za žádnou cenu.

I když globální tržní hazard stojí a padá spolu s jeho blouzněním o novém sebepohlcujícím světovém řádu.

 

Je pravdou, že historie se automaticky nereprodukuje a neopakuje, ale v jistém ohledu se otáčí v bludném kruhu stálých konfliktů, přinejmenším mezi Scyllou lidskosti a Charybdou nelidskosti. Nadlidmi však nejsou filosofové, nýbrž kati, kteří dekapitují svět.

To, co sebou bezmocně škube v parteru světového divadla je lidskost zbavená hlavy, zoufalý lidský dav hemžící, protestující a válčící v ulicích.

Opravdu jasný důkaz o nosnosti nového světového neřádu, jenž kvasí v hlubinách a tu i tam periodicky propuká.

 

Nová střední třída je ustavena: na straně půlnoční, v šeru, má podobu – prekariátu.

Nad pomíjejícností ... (komb. technika)